frater Iohannis

 Čtená Bohoslužba 6. 7. 2014

(Ekumenický překlad)

1) Pozdrav:Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, dnes slavíme svátek mistra Jana Husa. Slyšme tedy tato jeho slova:

Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie...

vítám Vás dnes na této čtené Bohoslužbě apoštolským pozdravem: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ Amen. (2 Kor. 13:13 – Pavel)

3) Modlitba (první): Náš předobrý Bože, otevři nás, prosíme celé Tvému Svatému Slovu a učiň nás vnímavými. Odpusť nám naše hříchy, kterých je tak mnoho, Odpusť je, prosíme, všem lidem. Pomoz nám, abychom následovali Tvou Vůli ve všech oblastech lidského žití a byli ochotni pomáhat druhým ke Spáse tím, že v nich budeme hledat dobré základy a na nich stavět Tvůj chrám. Dej také, abychom se drželi jako Jan Hus Pravdy Evangelia. Amen.

4) První čtení je je ze Starého Zákona, z knihy Genesis, od čtrnácté kapitoly, osmnáctého verše, až do patnácté kapitoly, šestého verše:

Genesis 14:18  A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. 19  Požehnal mu: "Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. 20  Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky." Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. 21  Pak řekl Abramovi král Sodomy: "Dej mi lidi, a jmění si nech." 22  Abram však sodomskému králi odvětil: "Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, 23  že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrama bohatým.« 24  Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl."

Genesis 15:1  Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." 2  Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer." 3  Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" 4  Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." 5  Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." 6  Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky

7) Čtení ke kázání je z Nového Zákona, ze Skutků Apoštolských, deváté kapitoly od prvního do osmnáctého verše:

Skutky 9:1  Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi 2  a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. 3  Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. 4  Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" 5  Saul řekl: "Kdok jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. 6  Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." 7  Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. 8  Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. 9  Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. 10  V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." 11  Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí 12  a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." 13  Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. 14  Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno." 15  Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. 16  Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno." 17  Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." 18  Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít.

Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky

8) Kázání:

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

dnes bych se s Vámi chtěl zamyslet nad tím, jak Hospodin a Ježíš si vybírají své služebníky. Jak hledí především do jejich nitra a umí užít jejich kladných vlastností pro Dějiny Spásy. Také myslím, že nám tím Bůh ukazuje správný „návod“, jak i my máme v druhých hledat to dobré a podporovat jejich růst k práci pro Boží Království a totéž by mělo platit zpětně i o nás samých. Také bych se protože je dnes svátek Jana Husa chtěl zamyslet s Vámi nad tím, zda jsou pravdivá a následováníhodná jeho slova o pravdě, která jsme slyšeli v úvodu.

Naše první čtení se nejprve zmiňuje o šálemském králi Malkísedekovi, který byl knězem Boha Nejvyššího, tedy Hospodina a s nímž se Abram či správně židovsky Avram setkal. Tento Malkísedek je přitom součástí Dějin Spásy. Malkísedekův kněžský řád byl starší než kněžský řád Áronův. Zajímavé je, že Ježíš nemohl být knězem podle kněžského řádu Áronova, protože nebyl z rodu Lévi, nebyl Levíta. Především knihy Třetí a Čtvrtá Mojžíšova, tedy Leviticus a Numeri leckdy obsahují nařízení, která jsou často na hraně rozporu s tím, co učil Ježíš Kristus. Možná tedy není náhodou, že Ježíš není knězem podle Áronova řádu, ale podle Malchísedekova. Někdo by z toho mohl vyvodit a stává se to, že to značí, že Áronův řád a nařízení nemusí být zcela „košer“, že možná něco v něm ztroskotalo, kvůli lidem nebo učení, nebo obsahoval něco, co vedlo k tomu, že Spasitel se nenarodil jako Levíta. Panuje podezření, že tyto knihy a některá nařízení v nich byly kontaminovány snad z řádů Egypstských a Chamurrapiho zákoníku, protože v druhém případě nalézáme často hodně podobná nařízení, třeba se týkající kamenování. Je to ovšem jen předmětem spekulace, zjistit s jistotou se to asi nedá. Také je možné, že protože Dějiny Spásy jsou starší než Áronův řád, stejně jako je starší Abraham než Mojžíš a Áron, prostě toto odrážejí. Bible ale neříká nic přesnějšího o Malchísedekově řádu, tedy jak konkrétně mluví o Kristu, kromě ustanovení ho knězem

i veleknězem navěky. Ovšem ani to není důvod, proč by Ježíš nemohl být narozen jako člověk z rodu Lévi. Nebo také může platit obojí, či je to ještě záhadnější. Dějiny Spásy se v  případě Malkísedekova řádu tedy naplnily v době pozemského života Krista, o Kterém Písmo – Bible prorocky praví: Žalm 110:4  Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu. A v Novém Zákoně po jeho naplnění píše Pavel v listu Židům: Židům 5:5-10 5  Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: `Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.´ 6  A na jiném místě říká: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.´ 7  Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. 8  Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, 9  tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, 10  když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova. Tak tady také vidíme náhled do nitra Ježíšova. Ježíš Je Dobrý Spasitel a Dobrý Velekněz. Z Pavlových slov totiž plyne, že Ježíš na své slávě nelpěl, ale úřad kněze navěky dle Malkísedekova řádu Mu určil Bůh Otec – Hospodin. Ano, Boží Syn Je úžasný. Jak čteme, mnoho trpěl, volal, plakal, modlil se k Otci a Otec Ho vyslyšel pro Jeho pokoru a Dal Mu povstat z mrtvých. Ježíš se stal dokonalým a naučil se poslušnosti z utrpení – což my, přiznejme si to, často bohužel neumíme – a měli bychom se to naučit, abychom byli více Kristu podobní. Pokora nám ale bohužel často chybí a utrpení nás často vede spíše k vyčítání, rouhání, či dokonce odpadnutí a ne k dokonalosti. Proč to tak je? Na to asi není snadná odpověď, ale hledejme i v sobě, protože chyba není v Bohu, ale spíše v nás, nebo ve zlu. Proto bratří a sestry učme se od Ježíše, jak máme žít. Jeden z nejpodstatnějších bodů Dějin Spásy je Ježíšův duchovní zápas v zahradě Getsemanské. Ale je jasné, že Ježíš opravdu dospěl k dokonalosti Lásky, neboť jinak by nemohl dojít až k sebeoběti za nás. Přestože nevíme, co přesně si v modlitbě Ježíš a Bůh Otec zde říkali, kromě některých učedníky zaznamenaných vět Páně, dá se předpokládat, že Ježíš se ptal Otce, jestli není jiná možnost, než aby zemřel strašlivou smrtí na kříži. Bůh Otec Mu zřejmě v souladu s dnešním tématem je schopen v těchto modlitbách skrze to nejlepší co v Ježíši Je, tedy nekonečnou Lásku a pokoru, dodat odvahy vykonat co je nutné. Kristova pokora a Láska tedy nakonec vítězí a On praví, že musí-li kalich pít, ať se děje Vůle Otcova. V souladu s naším tématem tedy Bůh Otec umí působit skrze to nejlepší v lidech a dělá to tak. Ježíš to dělá též. A naším domácím úkolem je naučit se tomu také. Naučit se z lásky hledat v každém člověku to nejlepší a skrze to působit na něj, abychom jej vedli k Bohu a Spáse. Člověk je bytost, v níž je dobro i zlo. Chceme-li z něj dostat na povrch to lepší, musíme to v něm najít, pěstovat a dát tomu dominanci, aby to zlé bylo utlačeno. Toto ale platí i na nás samé. Chceme-li se přiblížit k Ježíši, být Jeho učedníky, musíme i v sobě pěstovat to lepší a od toho se odrazit výš k Bohu. Naše chyba bývá v tom, že u sebe a druhých nechtěně posilujeme to zlé místo toho dobrého. Základem je porozumět sobě a tomu konkrétnímu člověku. Najít v sobě či v něm to nejlepší a pěstovat to do podoby Páně tak, aby se dobro rozrostlo a zadusilo co nejvíce to zlé. Aby to bylo možné u jiných lidí je však podstatné, aby naší motivací byla láska k němu. Nebudeme-li druhého milovat, jak bychom jej mohli poznat do té míry, abychom znali jeho lepší stránky? Je vám stejně jako mě jasné, proč je tak nezbytné, aby věřící člověk chodil do společenství věřících? Do sboru a církve? Protože právě zde by se toto mělo dít. Ve sboru a církvi by se všichni měli zajímat o druhé, milovat je a pomáhat jim, aby v nich vítězilo dobro nad zlem. Ano sbor věřících je nezbytnost. Ježíš, Otec a Duch Svatý jsou také takovým sborem v naprosté Jednotě Lásky. Sborem, který je JEDNO. U Boha v Jeho Trojici nalézáme toto vzájemné sloužení si, Milování se navzájem a Podporu, což vede k neustálému narůstání Lásky do podoby neuvěřitelné a nepředstavitelné, která Je jako strom, jehož koruna se neustále rozrůstá až do nekonečna. Protože věřící mají usilovat o to, aby se líbili Bohu, aby se k Němu blížili, mají Jej napodobovat ze všech sil. I sbor a církev má být tedy společenstvím neustále rostoucí lásky a nikoli, jak to občas bývá jen spolkem z donucení plným netečných lidí, či hůře sbor rozhádaných nebo nepřejících. Sbor netečných k druhým je tím pádem vlastně kolikrát i netečným k Bohu. Tak se polepšeme! Sledujme Boha v celé Trojici, jak to umí. Jak umí najít v člověku to lepší a dovést ho k růstu v lásce a víře. V našem prvním čtení jsme se seznámili nejen s Mlkísedekem, ale mluví se zde i o Abramovi – pozdějším Abrahamovi. Písmo praví, že Abram uvěřil Bohu a ten mu to přičetl za spravedlnost. Hospodin uměl užít ty lepší Abramovy vlastnosti k tomu, aby jej dále vedl jako jednoho z praotců, kteří povedou svůj lid ke Spáse. Uměl je v něm také posilovat. Abram chodil s Bohem, tedy byl Mu docela věrný a především měl víru. Abram uvěřil Bohu a to ne jednou. Přestože je zde náznak výčitky, což není hezké, kdy praví Hospodinu, že mu nedopřál potomka, následně Hospodinu uvěří, když mu řekne, že jakožto stařec bude potomky mít. No to je přeci dost silná víra, co myslíte? A jak k ní přišel? Společenstvím s Hospodinem, při tom chození s Ním, kdy poznal, že Je Všemocný Pravý Bůh. I my bychom měli neustále chodit s Bohem jako on, aby i v nás neustále rostla láska a poznání Boha a posilovala se tak v nás víra v co nejpevnější. Ale děláme to? Žijeme každý celý den i noc s Bohem? Modlíme se neustále? Nezapomínáme na Něj? Protože jak chceme, aby naše víra byla pevná, když s Ním nejsme, respektive když si neuvědomujeme Jeho neustálou přítomnost? Jak můžeme věřit Tomu, koho neznáme a jak Ho můžeme Milovat? Proto je nutné neustále se modlit, neustále číst Bibli – Boží Slovo, neustále si Boha připomínat, třeba i pomocí pomůcek, pokud pozapomínáme, abychom s Ním byli tak, jak Je On s námi neustále a později navěky. Buďme v tomto jako Abram - Abraham. Ještě se pozastavme u slov, že uvěřil a Hospodin mu to přičetl jako spravedlnost. To je zvláštní, že. Jak může být něčí víra v Boha a Jeho Zaslíbení spravedlností? Ale je to tak. Spravedlností je také proto, že Abram touto vírou vlastně vyznává, že Hospodin Je Pravý Bůh a to je spravedlivé. Je spravedlivé uvěřit Skutečnému Bohu, a ne nějakému pseudobohu, kterých bylo kolem přemnoho, protože Pravý Bůh si to plně zaslouží. Ano Bůh Stvořitel Je jen Jeden a je spravedlivé tomu věřit a uznat to. Totéž platí o Ježíši Kristu a o nás v Něj věřící lidi. Je nám počítána za spravedlnost naše víra v to, že Ježíš Je Boží Syn, že i on Je spolu v jednotě Otcem a Duchem Svatým Pravým Bohem, že je Spasitel - Mesiáš. I ty jsi přeci tomu uvěřil či uvěřila a Bůh ti to jistě počítá jako Spravedlnost, stejně jako Abramovi.

Pojme se podívat, jak Ježíš Kristus postupoval podobně jako Bůh Otec a pěstoval v lidech to lepší směrem k jejich spáse. Ježíš vidí do lidí neméně jako Otec. Vzpomeňme třeba na tento případ se Zacheem: Lk 19:1-10 1  Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. 2  Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; 3  toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. 4  Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. 5  Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." 6  On rychle slezl a s radostí jej přijal. 7  Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" 8  Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." 9  Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. 10  Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." Tento muž byl z pohledu druhých kolaborant, lichvář a podobně. Ale Ježíš zřejmě věděl, že má i lepší stránky, které lze pěstovat. Přišel, aby to učinil. Tak například si asi všiml, že Zacheus projevil nejen zvědavost, ale asi i něco více tím, že vylez na onu Moruši. Zřejmě Zachea zasáhla některá ze správ, které se o Ježíši šířily. Třeba chtěl vědět, zda Je Ježíš Mesiáš. Také, pokud je pravda co Zacheus říká o polovině jmění, které dává na chudé a o kompenzaci ošizeným, tak v Zacheovi byla jistě i skrytá dobrá stránka a Ježíš, řekl bych si je toho vědom a chce ji posílit a přivést Zachea přes pokání ke spáse, aby bylo zachráněno to, co zahynulo. To by nás mělo vést k zamyšlení. Kdy jsme, já či ty, naposledy někoho měli rádi tak, abychom mu naslouchali, poznali v něm jeho lepší vlastnosti a posílili je tak, aby dominovaly nad jeho špatností a tak jej nasměrovali k Bohu? Kdy jsme přehlíželi jeho špatnost jako Ježíš u Zachea a vsadili na to, že Láska a dobro v něm skryté s pomocí Boží i naší zvítězí? Nebo jsme takového hříšníka přešli jako klatého bez zájmu, bez lásky? Ale pokud tak činíme, víme to, že se tímto připodobňujeme spíše ďáblu, než Bohu? Protože v nás takto chybí základní vlastnost Boží a Jeho pravých učedníků a tou je aktivní Láska k druhým. Lhostejnost, pohrdání, nenávist jsou přeci zbraně satana. A že toho svět plný víme, že má pravdu Písmo, když dí, že „svět ve zlém leží“. A tak, jestliže jsme někoho opomíjeli, třeba si v duchu říkali, že je to hříšník, jemuž se nedá pomoci, zavrhovali ho jako veřejnost Zachea, napravme to a vraťme se k němu a s láskou jej zachraňujme z hořícího ohně tím, že v něm budeme hledat dobro a až ho nalezneme, tak po vzoru Božím v něm budeme to dobro pěstovat, až přeroste to zlo. Bůh nám ukazuje, že je to možné. Jiná krásná ukázka toho, jak Kristus vidí do lidí a umí je přimět dělat dobro, či nedělat zlo je případ cizoložné ženy. Evangelista Jan píše: Jan 8:1  Ježíš však odešel na Olivovou horu. 2  Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. 3  Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed 4  a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. 5  V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" 6  Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. 7  Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" 8  A opět se sklonil a psal po zemi. 9  Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. 10  Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" 11  Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" 12  Ježíš k nim opět promluvil a řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." Text Evangelia nezpochybňuje, že žena byla doopravdy hříšnice, cizoložnice. Ježíš to jistě věděl, a proto jí také nakonec řekl slova, aby již více nehřešila. Jestli to na ni mělo vliv, nevíme, ale je to možné, protože jinak by možná nemělo smysl jí to říkat. Zajímavý je tento příběh především tím, že Kristus zabrání ukamenování, tedy zabití, tedy zlému činu zvláštním způsobem. Někteří lidé, když čtou tento příběh, mohou mít pocit, jestli nebylo trochu nezodpovědné říci ona slova o tom, že kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. Dovedeme si představit, že kdyby se tento příběh odehrál bez Ježíše třeba v pozdějších staletích, třeba středověku, nebo jinde, i na některých místech dnešního světa, žena by byla pravděpodobně ukamenována. Jenže musíme chápat příběh v kontextu. K Ježíši přivedli tuto ženu zákoníci a farizejové, tedy duchovní osoby a ne prostý lid. Víme, že to i tak byla často pěkná „kvítka“, kterým pokrytectví a prolévání krve vůbec nebylo proti mysli, což poznáme podle toho, jak povětšinou jednali s Ježíšem (ovšem ne všichni, protože někteří byli pro Ježíše). Nicméně, v tomto příběhu s cizoložnicí je opět znát to, že Pán do lidí vidí, jsou před ním bez tajemství, zcela nazí, protože Je Bůh, nic před Ním neschovají. Zákoníci a farizejové také tuší, že může být prorok a že své hříchy před Ním možná neskryjí a i kdyby nevěřili, že je prorok, co kdyby? Co kdyby se některý chopil kamene a Ježíš by mu vypočetl jeho hříchy před celým tím zástupem? To by bylo ponižující. Jiní zase mohli být zahanbeni, protože si uvědomovali a přiznávali si, že jsou hříšníci a nebylo jim to jedno. Tak jako tak. To podstatné je vědět, že Ježíš vůbec nehazarduje s životem té ženy. Ví, že zákoníci a farizejové odejdou poraženi, ale také se možná dá říci, že i zde Ježíš rozpoznal to lepší v těchto konkrétních zákonících a farizejích a nějak tímto svým zvláštním výchovným jednáním je přivedl k tomu, aby to lepší v nich promluvilo. I tento příběh tedy nemusí být jen o zastrašení těchto duchovních, ale může být ukázkou, že i z takto běžně zlých lidí, může Bůh vymámit špetku studu a snad i milosrdenství a to je skutečně vítězství. Ó Dej Pane, Bože, aby to bylo možné i s námi hříšnými a s dalšími hříšníky. Abys i v nás a druhých nechal vyrašit dobro a vytrhal plevel zla z našich srdcí. Nejkrásnější ukázkou toho jak Pán vidí do člověka, umí v něm nalézt stopy dobra, a jak ho proměňuje je asi obrácení Šavla (Saula) v apoštola Pavla, které je dnešním čtením ke kázání. Šavel byl opravdu strašlivým nepřítelem křesťanů a měl na svých rukou i jejich krev, ač snad nepřímo, ale přeci byl za smrt některých jistě odpovědný. V našem dnešním textu čteme, co se mu přihodilo na cestě do Damašku, kde chtěl zatýkat další křesťany, aby mohli být odstraněni. Člověk zvenku si řekne, že to byl náboženský fanatik, bezcitný a krutý, tak ho vidí i Ananiáš, křesťan z Damašku. Ale Ježíš vidí do jeho nitra a nalézá i lepší stránky Pavlovy osobnosti, které plně využije pro Dějiny Spásy. Pavel Mu potom, co zažil na této cestě, uvěřil. Uvěřil, že je Ježíš opravdu Boží Syn. A také měl Pavel zápal pro věc, nebyl vlažný, a proto byl použitelný. Často si nás Bůh nemůže použít právě proto, že jsme jen vlažní. Také Pán věděl, že Pavel bude ochoten snést mnohé utrpení pro Jeho věc. Pavel původně patřil mezi dobré Gamalielovy žáky. Gamaliel byl vynikající učitel Zákona a Pavel se od něj mnoho naučil. Přesto, když přišlo na bitvu mezi judaismem a novým křesťanstvím, jakoby vše zahodil a dal se vést svým fanatickým náboženským zápalem. Ježíš tento jeho zápal využil k šíření křesťanství a Pavel se stal značně úspěšným misionářem. Přestože i potom měl občas trochu fanatické, anebo patriarchálním judaismem ovlivněné názory, značně se změnil a pod vlivem Pána v něm narostly ty lepší vlastnosti, které se plně projevily třeba v jeho chvalozpěvu na lásku. Myslím, že je to důkaz, že Ježíš, stejně jako Otec umí v lidech najít a pěstovat to dobré. A totéž si myslím i o Přímluvci Duchu Svatém. Myslím, že kdybychom Duchu Svatému pořád nevzdorovali, tak by v nás též pěstoval to dobré tak, aby vítězilo nad naším zlem. Aby to ale bylo možné, museli bychom být Jemu více otevření a ochotní se nechat přetvářet, což se ale jak víme ne vždy děje, a je to ovšem naše vina a ne Jeho. Měli bychom proto se častěji zastavit a v sobě hledat to lepší, čím bychom mohli sloužit Bohu a lidem a to pak pěstovat tak, že budeme v tom dobrém konat. Je to cesta dobrá a požehnaná, která vede k Bohu, tak se na ní vydejme! Další osobou, které nitro zde můžeme poznat je Ananiáš z Damašku, místní křesťan s darem uzdravovat. Ačkoli měl pro Pavla jen slova odsouzení, mění ochotně svůj názor po Kristově intervenci v opak a jde Pavlovi pomoci od slepoty. Ano, i v něm se odehrát duchovní boj mezi od Boha vzešlým dobrem a vlastním nepřejícím zlem, které by se mohlo zdát z lidského pohledu i oprávněné, ale nakonec zvítězily ty lepší Ananiášovy stránky. Kdyby se to nemělo stát, Pán by jej nežádal o to, aby Pavlovi pomohl, ale Ježíš věděl, že Ananiáš Ho poslechne, že dobro v něm zvítězí. Tato schopnost hledat a posilovat dobro v lidech je tedy zřejmě Boží schopnost a lidé ji mohou a mají v sobě pěstovat, protože i oni jsou toho v omezené míře, jako Boží obraz, schopni. Takto se máme připodobnit svému Bohu, a tak to dělejme. Koneckonců hledat poklad dobra v duši své a také druhých – a každý jej má někde ukryt či zakopán - je přitom krásné a požehnané dobrodružství. Tak buďme trochu dobrodruhy v tomto dobrém smyslu a hledejme tyto poklady duší, abychom je pak společně odevzdali Pánu…

V souvislosti se svátkem Jana Husa se ještě krátce zamysleme nad tím, jak moc je správný názor, že pravda nás osvobodí. Je potřeba o tom mluvit, protože tato slova bývají lidmi různě zneužívána. Jan Hus se zde opírá o Ježíšova slova Jan 8:32: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Tak předně: Jan Hus ani Kristus nemyslí pravdu v našem běžném chápání, protože lidská „pravda“ je často polopravdou i lží. Hus zde myslí Pravdu Boží, tu, o níž psal v dopise Janovi z Rejštejna roku 1413, kde latinsky praví: Veritas Dei Vincit (tedy Pravda Boží vítězí). Toto heslo, bylo v tomto znění třeba na korouhvi Jiříka z Poděbrad a dnes je zkráceno na prezidentské vlajce do snadno zneužitelné verze: „Pravda vítězí“. Jan Hus ale myslí Pravdu Evangelia, Pravdu Slov a Činů Ježíše Krista, tato Pravda nás má moc osvobodit od zla a smrti. Je to ta Boží Pravda Kristova, která nám říká: „vaše slovo ať je ano, ano, ne, ne“, nebo říká: „milujte své nepřátele“, nebo: „kdo se chápou meče, mečem zajdou“, či praví: „nemůžete sloužit Bohu a majetku“, apod. Je to ta Pravda Evangelia, které se lidstvo ze všech sil vzpírá a velmi často i křesťané sami a kterou vyznával i Jan Hus, a proto ho též upálili. Stát za touto Pravdou je dodnes nepohodlné a snad i trochu nebezpečné, ale stojí to za to. Chceme-li být křesťany opravdovými a ne jen podle jména, což ale značí, že jimi nejsme, nemáme volby. Vhod i nevhod máme vždy stát za touto Pravdou. Veškerý náš program a cíl má být výhradně žít a kázat podle toho, co pravil a konal Ježíš Kristus a co je s tím v naprostém souladu. K tomu nám rač dopomoci Bůh Otec, i Syn i Duch Svatý. Amen.

9) Modlitba (po kázání): Pomodleme se: Bože náš, Pomoz nám a Nauč nás, abychom v sobě a v druhých lidech dokázali nacházet a pěstovat ty lepší vlastnosti, aby Tvá Láska a Pravda v nás všech rostla a zadusila co nejvíce našeho vnitřního zla. Dej, abychom se více připodobňovali Tvému Synu a našemu Pánu Ježíši Kristu. Odnauč nás v sobě a druhých hledat jen to špatné, Odpomoz nám od pohrdání či dokonce zatracování druhých, ale Dej nám do nitra více Své Lásky, abychom chtěli druhým skutečně pomáhat. Sešli na nás proto Tvého Svatého Ducha, aby nám Dal schopnost milovat a pomáhat druhým i tím, že jim ukážeme, že v nich samých není jen peklo, ale i ráj, že mají v sobě od čeho se odrazit k nebi. A jen Tvá předobrá a přesvatá Vůle se s námi všemi staň! Amen. Nyní je vhodný prostor pro Vaše modlitby sestry a bratři.