Čtená Bohoslužba 26 4 2009
13. 1. 2011
Čtená Bohoslužba 26. 4. 2009
(Jan 20: 15 – 19 verš. Ekumenický překlad)
1) Pozdrav: Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám Vás na dnešní čtené Bohoslužbě apoštolským pozdravem: (2. Korint. 13:13 /Pavel/) „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ Amen. Omlouvám se předem, že jak u mne bývá zvykem, bude kázání trochu delší.
2) 1. Píseň: Na úvod zazpíváme píseň: 249 (299)
3) Modlitba (první): Náš předobrý Bože, Odpusť nám, prosíme, naše viny, Odpusť je všem lidem. Nauč nás Bože Tě opravdově milovat. Pomoz nám, ať Tě nejen máme rádi svým rozumem, ale ať Tě doopravdy milujeme celou svou bytostí. Otevři také, prosíme, nyní naše srdce i mysli Tvému Svatému Slovu a Učiň nás vnímavými. Pane náš, a Pomoz nám, ať se stáváme Tvými dobrými služebníky. Uschopni nás k tomu Tvou Láskou. Amen.
4) První čtení: Je ze Starého Zákona, Žalm 18. od 2. do 4. verše:
(2 Pravil:) Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. 3 Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade! 4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli.
Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky
5) Vyznání víry: Na slyšené slovo odpovězme Apoštolským vyznáním víry (je v kancionálu na straně 1231): „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, který se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen“.
6) 2. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: 713 (246, 341)
7) Čtení ke kázání: Je z Janova Evangelia, dvacáté první kapitoly od patnáctého do devatenáctého verše:
15 Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." 16 Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" 17 Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce! 18 Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." 19 To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: "Následuj mne!"
Buď Požehnán, Pane Ježíši Kriste / Sláva Tobě, Jezu Kriste
8) Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, toto naše dnešní kázání se bude ještě zmiňovat o věcech, které se v Ježíšově době udály kolem velikonoc. V našem prvním čtení jsme si připomněli první verše osmnáctého žalmu. Obsahují slova, v nichž žalmista volá k Hospodinu, že Jej vroucně miluje. Dnes bychom si všichni měli položit sami sobě otázku, nakolik já miluji Hospodina? Miluji Jej v plnosti, nebo Jej a Jeho Slovo mám rád například jen svým rozumem, ale třeba citem a vším ostatním jsem jinde? No uvidíme. Zpytujme sami svá srdce a ať je nám dnešní slovo v tomto inspirací. ▐ V našem čtení ke kázání se dostáváme k textu, kdy Ježíš říká Petrovi, aby pásl Jeho ovce, tedy aby se staral o ostatní věřící, aby prospívali. Je to výzva ke službě. Ačkoli si to katolická církev vyložila jako speciální privilegium moci, vlády a dokonce neomylnosti pro Petra a skrze něj v posloupnosti pro své papeže nad ostatními věřícími, je potřeba pochopit, že výzva k pasení ovcí není žádné zmocnění od Krista k vládě nad věřícími, ale spíše o prosbu, aby Petr hlavně znovu neodpadl, jako již předtím, například při předchozím trojím zapření Krista. Připomeňme si jej: (podle) Jan 18:16-27 16 Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. 17 Tu řekla služka vrátná Petrovi: "Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?" On řekl: "Nepatřím." 18 Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se. - (mezitím Annáš zpovídal Krista) - 25 Šimon Petr stál ještě u ohně a zahříval se. Řekli mu: "Nejsi i ty z jeho učedníků?" On to zapřel: "Nejsem." 26 Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: "Cožpak jsem tě s ním neviděl v zahradě?" 27 Petr opět zapřel a vtom zakokrhal kohout (a jak dodává evangelista Lukáš) Lukáš 22: 61-62 61 Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: "Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát." 62 „Vyšel ven a hořce se rozplakal.“▐ Pán se dle mého názoru opravdu trochu obává, že Ho Petr zase zapře. Ale Ježíš chce nyní naopak, aby se Petr snažil být oporou pro ostatní věřící, většinou snad i věkově i "služebně" mladší. Aby byl ne vládcem, ale ochráncem. A Petr to také nakonec, Bohu díky, opravdu udělal. Již od chvíle, kterou popisuje naše dnešní čtení ke kázání, nezradil ani nezapřel. A tím je nám vzorem. V našem textu si jistě povšimnete, že Ježíš se Petra ptá celkem dvakrát, zda Jej miluje a jedenkrát na konec, zda Jej má rád. Je to jakési trojí volání Páně po lásce Petra k Němu. Je též možné vycítit, že Pán slevil od míry citu „miluješ“ k „máš mne rád“. O dalekosáhlých důsledcích toho si zkusme zapřemýšlet sami, takříkajíc za domácí úkol. Měli bychom se asi také zamyslet nad tím, proč se Ježíš ptá třikrát? Domnívám se, že to nějak souvisí s oním trojím zapřením Petra v nádvoří domu velekněze. Ježíš Petrovi asi trochu toto trojí zapření připomíná právě trojím voláním po lásce. Dnešní text je jakousi školou či testem lásky. Ježíš chce od Petra slyšet, že Jej již nezradí, chce slyšet, že už Jej doopravdy miluje a ne jako tehdy, když si to Petr asi jen myslel, ale asi v něm v tu chvíli ta láska nebyla ještě dostatečná. Vzpomeňme, že zapření bylo poměrně nedlouho poté, co Kristu Petr řekl, že i kdyby měl umřít, tak Jej nezradí. Právě nedostatek lásky - přesto, že si Petr myslel, že jí má dost - je tak tím, co se trojím zapřením ukázalo na světle. Nejsme my na tom podobně? Co když si také myslíme, že je naše láska dostatečná, ale ve skutečnosti dostatečná není? To může být nebezpečný, tragický omyl, tak dejme pozor. Víte, kdybychom my měli dostatečnou lásku k Ježíši, neváhali bychom dát všanc třeba i svůj život. A také bychom Jej nedokázali zapřít a to, ani kdybychom chtěli. Když druhého opravdu milujeme, nedokážeme totiž lásku skrýt, musí se zkrátka projevit. A to také Petr nakonec udělal, takže toto Kristovo volání po lásce spolu s připomínkou zapření splnilo v jeho případě svůj účel. Pomohlo v Petrovi probudit odvážnou, skutečnou a neskrývatelnou lásku a to samozřejmě společně s pozdějším přijetím Ducha Svatého o dni Letnic. I my jsme ve svých životech leckdy zradili či zapřeli Krista. Pokud si to nepřiznáváme, asi to nebude tím, že bychom byli tak dobří a nikdy to neudělali, ale spíše proto, že jsme to ze svých myslí a srdcí vytěsnili, neboť nás to bolelo. Ano, i my jsme vinní, ano, i my jsme na tom jako Petr, i nás se Ježíš xkrát musí ptát, zda Jej už konečně doopravdy milujeme, zda Jej již znovu nezradíme, nezapřeme. Slyšíme ale toto Jeho volání? Slyšme ho! A zkoumejme nejen svůj rozum, ale i své city a vše ostatní. Ježíše totiž absolutně nestačí milovat například pouze rozumově, pouze mít rád Jeho Slovo, učení, pravdu atd. Ježíši musíme dát absolutně všechnu svou lásku, které jsme schopni a ba i více. A to osobně. Musíme se naučit přijímat od Něj Jeho Lásku a vracet Mu ji nazpět a to i přes lásku a službu potřebným lidem. On Svou Lásku do nás sází, a je na nás aby vzešla a přinesla užitek a nejlépe ten stonásobný a snad ještě větší. Učme se milovat, bratři a sestry, je to náš jediný a hlavní učební předmět. Učme se prožívat lásku nejen intelektuálně, ale i citově atd., zkrátka celou svou bytostí. Jedině z úplné a doslova bytostní lásky ke Kristu lze činit v úplnosti to, co činit máme. Bez toho jsme jen křesťanští chudáčci chromáčci. My křesťané máme v lásce ke Kristu často veliké mezery. Kde je náš cit, naše láska, když třebas oddrmolíme modlitbu „Otčenáš“? Myslíme vůbec na to, co a Komu říkáme? Vnímáme Boží přítomnost? Prožíváme ta živá Slova ve svých živých srdcích, nebo jsou pro nás jen mrtvou literou? Sražena jen na úroveň vstupenky do kina, jen jakési vstupenky do Ráje? Jak to, že nás láska ke Kristu nevede při vyslovení Jeho Jména k pokleknutí, nebo alespoň k drobnému sklonění, když už se třebas obáváme, že bychom vypadali trapně - což je ovšem také ukázka nedostatku lásky - vždyť tím se ukazuje, že máme raději své „já“, nežli Krista, že se bojíme ztrapnit se před lidmi. Jenže víte, je lepší být živým bláznem před lidmi pro Krista, nežli být sice rozumnou, ale mrtvolou bez lásky, bez citu. Totiž jen láska dělá člověka člověkem, způsobuje, že žije a odstraní-li ji kdo ze srdce svého, lze poznat, že ztratil svou lidskost v pravém slova smyslu. Toho se vždy bojme a nedopusťme toho. Ale také platí, že to všechno pozitivní co jsme si popsali, bychom měli cítit a dělat vůbec ne proto, abychom snad hráli před lidmi nějaké divadlo, jak například kritizoval Ježíš zákoníky, ale opravdu z procítění, z lásky a úcty. Krásnou ukázkou toho, jaká nezbytná míra a forma lásky nám křesťanům často chybí, lze vypozorovat na příběhu o Kristově vzkříšení u Marie z Magdaly. Z textu plyne, jak moc Ježíše milovala. Poslechněme si to: Jan 20: 11-18 11 Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13 Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." 14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15 Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." 16 Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. 17 Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." 18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl." Proč je nám Mariina láska určitým ukazatelem či měřítkem, jak by měla vypadat i naše láska ke Kristu? Pojďme po pořádku. Maria plakala pro Ježíše – a co my? Kdy jsme my naposled plakali při prožívání Kristova utrpení, či při Jeho přítomnosti, při Jeho Slovech a Činech? Kdy jsme naposledy plakali nad tím, že jsme opět nějakým svým hnusným hříchem Ježíši ublížili anebo Jej dokonce znovu přibili na kříž? Co nám tedy chybí? Láska! Druhá věc: Maria říká: „řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu“. To je veliká láska a co my? Kdy my jsme naposledy řekli totéž Kristu? Kdy jsme Mu naposledy dali najevo, že za Ním půjdeme světa kraj, cestou necestou až k Němu dojdeme? A jdeme vůbec po cestě Kristově, nebo už jsme dávno sešli? A sešli-li jsme, hledáme znovu cestu k Němu? Další moment – doslova výbuch lásky - je Mariino radostné zvolání: „Rabbuni“, tedy rabíne, mistře. Cítím u srdce její radost, která jakoby zbourala celý svět. Vše se zastavilo, pro Marii existuje jen Ježíš, který před ní stojí, ostatní nevnímá a ani ji nic jiného nezajímá. Také si povšimněme posledního verše, kde se praví, že Marie šla k učedníkům a oznámila jim to. To je to, co jsem říkal, že když opravdu milujeme, nedokážeme lásku skrýt, ale musí se projevit. A jestliže my Krista skoro vůbec nezvěstujeme a nečiníme Jeho Vůli, jaká je tedy láska v nás, když nás k tomu nežene? A tak co my, sestry a bratři, kdy my jsme byli naposled tak unešení láskou k Ježíši, že pro nás okolní svět jakoby přestal existovat, jako pro Marii jak jsme četli, kdy jsme naposled poznali ve svém srdci, a naše srdce vzplálo, že Je Pán s námi jako když ona nebo Emauzští učedníci prohlédli? No možná si řeknete, vždyť o nic nejde. Nemusíme být přeci všichni jako Marie z Magdaly, nemusíme být plni Lásky ke Kristu, vždyť si vystačíme s tím, že Ho prostě máme rádi. A hodí se vůbec třeba pro mne, pro chlapa, abych měl někoho tak moc rád? Ale bratři a sestry. Pán nás nechce vlažné, ale se srdci mocně hořícími láskou. Ne plamínkem, ale požárem. Tak už se sebou konečně něco dělejme a nespokojujme se s málem, ale ať toužíme po dokonalosti, po svatosti, což je vlastně jen stav, kdy jsme plni lásky a konáme ji ve světě ze všech svých, ale především Božích sil, neboť bez Boha to nejde. Prosme tedy Boha, ať nás naplní Svou Láskou až tak, aby přetékala do světa a byla opravdu činná. Ó kéž se to v nás a s námi tak stane, Pane Bože. ▐ Ale vraťme se zas trochu blíže k našemu dnešnímu textu. Petr říká jako námitku na Kristovo nepříjemné vyptávání se po lásce toto: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád“. Ježíši to zdá se stačí, ale kdyby si Byl v tu chvíli předtím podle této logiky Ježíš tak jist Petrovou láskou, ptal by se ho snad na to, zda Jej miluje? Ne nemyslím, že by toto trojí Kristovo ptaní se po lásce bylo jen nějakou odvetou či trestem za trojí zapření. Myslím, že Kristus chce, aby si Petr sám v sobě ujasnil, jaká je skutečnost. Aby Petr v sobě probudil svou spící lásku, a aby ji v sobě proměřil. Pán ví, že Petr potřebuje v lásce napomenout, ale také k ní povzbudit, proto o ní mluví. My to potřebujeme také, nebo snad ne? Zamysleme se tedy znovu a opět nad tím, jak se například nejen náš rozum, ale i naše city k Ježíši projevují a zda vůbec a pokud ne, zda to není proto, že Jej málo, ještě tak málo milujeme. Vím, říká se, že se citům nedá poručit, ale bratři a sestry, rád bych připomněl slova bratra Cadfaela, postavy z jedné knihy - historické detektivky - od věřící spisovatelky Ellis Petersové. Jsou to slova velice pravdivá a znějí: Láska může růst. Naznačují nám tak, že máme-li ke Kristu lásku, můžeme ji nechat růst. Můžeme ji zalévat Božím Slovem, prožíváním situací, v nichž se Pán ocital. Prožíváním současné Jeho přítomnosti. A On Je přítomen! Nemylme se. Pokud Jej moc nevidíme, tak leda proto, že máme zamlžené srdce a otupenou lásku. Ano Pán Je zde, otevřeme Mu doširoka svá srdce a teď už konečně doopravdy. Milujme. Láska je naplněním Zákona a je jedinou cestou k Bohu, který Je Láska. Pěstování lásky k Bohu a lidem v sobě je ale běh na dlouhou trať, to je pravda, neboť pravá láska totiž není taková ta rychlokvaška, kterou nám předvádějí některé letniční církve. Rychlé až šílené vzplanutí, krátké hoření a výsledek - popel. Ne, láska potřebuje vytrvalou péči. Jak se říkává: Láska potřebuje mnoho trpělivé péče, aby kvetla po celý život (např. pohádka Chán Sulejmán a víla Fatmé). A láska k Bohu potřebuje neustálého zalévání a obnovování ještě více, neboť musí kvést nejen po celý pozemský život, ale vlastně po celou věčnost! Prosme proto Boha, aby nám Dával Své Lásky co nejvíce, aby ji do nás Zaséval a obdělávejme neustále svá srdce tak, aby nesla hojnou úrodu. K tomu nám dopomáhej Bůh. Další a poslední verše našeho dnešního čtení jsou zase Slovy Páně k Petrovi a zní: „18 Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." 19 To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: "Následuj mne!"“ Tak tato slova Evangelia nám de facto naznačují, že Petr bude jat, uvězněn a možná že i to, že zemře mučednickou smrtí. Přesto, že se o cestě Petra do Říma a Petrově prvním - římském - biskupství a jeho mučednické smrti zmiňují jen katolické legendy a jeho pobyt v Římě není nijak důkazy doložen, Petr asi nakonec přeci jen byl někde popraven a toto pravděpodobně už žádná legenda není, ale pro změnu syrová realita. Byl to důsledek toho, že již znovu nezradil, byl to logický důsledek toho, že opravdu vyslyšel Volání Páně po následování a následoval Ježíše Krista, jak jej k tomu Sám Pán vyzval. Pokud chceme být doopravdy křesťany podobně jako on, musíme být sami připraveni na totéž, tedy na to dát za víru vše, a na to, přiznejme si to, rozhodně připraveni nejsme. Právě proto, že máme v sobě málo Boží Pravé Sdílné Lásky a naopak mnoho sebelásky, jsme se ještě hříchu nevzepřeli až do krve, jak podobně a trefně říká apoštol Pavel. Hřích tak vesele ve světě vzkvétá jako plevel a zamořuje vše. Zabíjí duchovně, duševně i tělesně mnoho lidí a možná viděn či neviděn i přímo nás. Je to naše vina, všech nás křesťanů. Božího vojska majícího povinnost bojovat proti zlu hříchu, které se místo toho fláká a dopřává si raději různých hříšných potěšení. Anebo klesá pod tíhou svých potřeb a zaneprázdnění a to často až do úplného duchovního či duševního vyprázdnění, a doufejme, že ne až k smrti. Je to tvrdé hodnocení, ale je řekl bych bohužel pravdivé a sebe z něj samozřejmě ani v nejmenším nevyjímám. Snažme se být také naprosto upřímní ve všem k Bohu i k sobě a co nejvíce i k druhým lidem, neboť to je ta výborná ochrana před zlem v nás i mimo nás a nejbezpečnější cesta z bludiště. Obraťme se bratři a sestry je kairos – čas příhodný, kdoví, jak dlouho bude mít Pán Bůh s námi Svou vpravdě Svatou Trpělivost, obraťme se právě nyní a začněme brát svou víru doopravdy vážně. Pán teď volá i na každého z nás - Následuj mne! Tak co Mu odpovíme? Ó Bože, staniž se tak s námi! Amen.
9) Modlitba (po kázání): Pomodleme se: Pane náš Bože, prosíme Tě, ať se učíme od Tebe milovat, neboť to je ten hlavní předmět výuky pro křesťana, kterým se můžeme přiblížit Tobě Bože – Lásko. Nauč nás milovat Tě tak, jako Marie Magdalská. Aby láska v nás ovládala vše, nejen rozum, ale i ducha, duši, srdce, všechen cit, zkrátka vše, celou naši bytost. Dej, abychom Tě vícekrát už nezapřeli ani nezradili. Abychom už se napravili jako Petr a jako on Ti pak byli dobrými služebníky a učedníky. Pomoz nám též, abychom vždy byli k Tobě i k sobě ba i k jiným lidem upřímní. Dej nám k tomu více odhodlání, touhy, síly a především Tvé Lásky, bez níž jsme ztraceni. A staň se s námi jen podle Tvé Svaté Předobré Vůle. Amen.
Nyní je vhodný prostor pro Vaše modlitby sestry a bratři.
10) 3. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: 464 jen s doprovodem, jinak (690, /104/)
11) Oznámení:
12) Modlitba Páně: Nyní se ještě pomodleme modlitbu Páně (Kancionál str. 1231):
„Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, i neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen“.
13) Požehnání: (Podle Numeri 6: 24 - 26) Přijměme požehnání:
24 „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, 25 ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, 26 ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“
14) 4. Píseň: A na závěr zazpíváme píseň: 132 (690, 680)
frater Iohannis
