Čtená Bohoslužba 22. 1. 2012

(Výběr ze Skutků Apoštolských, 6:1-8, 7:51-60 a 8:1-4. verš. Ekumenický překlad)

1) Úvod a Pozdrav: Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám Vás na dnešní čtené Bohoslužbě pozdravem (z Listu sv. Pavla Efezským 6: 23-24): 23 Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. 24 Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

Dnes bych se chtěl spolu s vámi ještě vrátit zpět v čase a připomenout, že jako každý rok mezi Vánocemi a Novým rokem máme tendenci trochu zapomínat na svátek Štěpána. Asi se nám jeho utrpení moc nehodí do času jinak plného radosti a veselí, což ovšem není správné jednání, protože křesťanská cesta je neoddělitelně spjata s obojím a asi má být i takto komplexně námi vnímána. Proto si dnes zpětně něco o něm a jeho slovech a činech povíme.

2) 1. Píseň: Na úvod zazpíváme píseň: …..

3) Modlitba (první):

Pane náš, Bože, prosíme Tě, otevři nyní naše srdce i mysli Tvému Svatému Slovu a učiň nás vnímavými, abychom rozpoznali, co nám Chceš říci a řídili se podle toho. Dej, abychom Ti sloužili ze všech svých sil a znalostí. Očisti nás Tvou Láskou od všech hříchů a Pomoz, abychom se stávali Tvými dobrými služebníky, jako byl i Štěpán. Osvoboď nás Pravdou – ty jsi Pravda, celý Tvůj život má být naším plánem i cílem. Amen.

4) První čtení: Je z kihy proroka Ozeáše z 6. kapitoly od 3. do 9. verše:

Ozeáš 6:3- 9 3 Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi." 4 Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. 5 Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. 6 Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly. 7 Oni však po způsobu lidí přestoupili smlouvu, ve všem se vůči mně zachovali věrolomně. 8 Gileád je městem těch, kdo páchají ničemnosti, městem krvavých stop. 9 Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, vraždí na cestě do Šekemu, prosazují své mrzké plány.

Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky

5) Vyznání víry: Na slyšené slovo odpovězme Apoštolským vyznáním víry:

„Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, který se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen“.

6) 2. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: …..

7) Čtení ke kázání: Je ze výběr z textů o Štěpánovi ze Skutků Apoštolských, 6:1-8, 7:51-60 a 8:1-4. verš:

Skutky 6:1-8 1 V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. 2 A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: "Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. 3 Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. 4 My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova." 5 Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. 6 Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. 7 Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru. 8 Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.

… (poté následuje rozsáhlá Štěpánova řeč před radou, kterou zakončuje slovy)…

Skutky 7: 51- 60 51 Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. 52 Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. 53 Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!" 54 Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. 55 Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, 56 a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží." 57 Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli 58 a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. 59 Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" 60 Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel.

Skutky 8:1-4 1 Saul schvaloval, že Štěpána zabili. Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. 2 Zbožní muži Štěpána pochovali a velmi nad ním truchlili. 3 Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře. 4 Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli.

Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky

8) Kázání:

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

radost i kříž, kříž a opět radost, tak nějak se dá asi shrnout život skutečného křesťana. Nemůže chybět ani jedno. Pokud nám v Krista věřícím v životě chybí vnitřní radost, značí to naši malou víru (i lásku), protože Ježíš Žije a to je důvod k radosti třeba i kdybychom my sami skončili v pekle a pokud nám chybí kříž, značí to naši malou Lásku, protože Milujeme-li, nemůžeme minout kříž. Ano Láska zde v hříšném světě bolí a cesta Lásky je tedy cestou pro ty, kdo něco vydrží a ne berlička pro slabochy jak si někteří ateisté myslí, což nám dokazuje i následující verš. Štěpán patří do skupiny těch, kdo milují Krista více než svůj život. Naplňuje požehnané Slovo napsané ve Zjevení Janově: Zjevení Janovo 12:10-1110 „A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. 11 Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti“. Je jasné, že kdyby lidé jako Štěpán nebyli, nemohla by se naplnit ta slova o Kristových učednících, co zní: Oni nad ním (myšleno ďáblem) zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Příspěvek Štěpána a některých jemu podobných mučedníků byl tedy v dějinách Spásy určitým způsobem nezbytným asi i jako důkaz pro ďábla, že nemá pravdu, že lidé, jakmile na ně přijde něco zlého, odpadnou od Boha (jak se o tom můžeme dočíst v knize Jobově). Dějiny Spásy tak prostě s mučedníky, jak čteme, počítají.

Ať již budeme dnes mluvit o Ježíši či o prvomučedníku Štěpánovi (prvomučedník je první doložený křesťanský mučedník. Například Jan Křtitel to ještě není, ten byl umučen za kritiku Herodova života a ne za víru v Ježíše) jistě si dnes všimneme mnoha paralel mezi jejich myšlením a konáním, které nás zároveň usvědčí z toho, jak jsme proti nim ubozí. Ne, nebojme se to přiznat. Na Ježíše nikdo nemá a i my jak tu jsme, téměř jistě nemáme ani na toho obyčejného člověka jako jsme i my, tedy na Štěpána. Důvod proč jsme tak slabí hledejme jen v sobě. Tam je skryt klíč! Nejspíše ještě stále málo Ježíše Milujeme. Ale chceme vůbec ten klíč najít? Chceme být Kristovi? Nebojíme se náhodou toho co nám to těžkého, křížového přinese? Nebojme se bratři a sestry! Nebojme se! Lidský život není nejvíce hodnotný, je-li dlouhý, ale jak vidíme třeba u Ježíše či Štěpána, jen je-li naplněn až po okraj Láskou k druhým. Jsi-li Kristův, tedy Krista následuj! Tak nějak má znít naše heslo. Heslo, které nezbytně nese nejen radost, ale i utrpení ve světě. Pán křesťanskou cestu shrnul i v těchto slovech: Mt 16:24 – 25 24 Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 25 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“. Štěpán nám tedy svým životem dokázal, že Ježíše Miluje a následuje. Říkám to v přítomném čase, protože jsem si jist, že taková Láska se prostě nedá umlčet hrobem a že je nesmrtelná. Trvá tedy až doposud i nadále až na věky věků…

Co víme o Štěpánovi? Víme, že byl vybrán mezi diákony (tedy služebníky, či číšníky je to práce totožná s jáhnem. Mezi jáhnovy současné povinnosti třeba v katolické církvi patří nyní i čtení a kázání Božího Slova, křtít, oddávat, pohřbívat a charitativní sužba, jako návštěvy nemocných a někdy i podíl na správě farnosti. V evangelickém prostředí je náplní práce jáhna především charitativní práce). Štěpán byl mezi diákony vybrán proto, že byl plný Ducha Svatého tedy způsobilý k tomu, aby napravoval onu křivdu nerovnosti – což byl hřích - který se vkradl i do prvotní Církve a tam se projevoval tím, že se dělilo mezi vdovami de facto podle rasy (na „z“ a „mimo“ vyvolený lid, tedy na Židy a ostatní) a tak dostávaly vdovy díl potravy. Štěpán patřil tedy mezi ty, kdo měli důvěru, že je spravedlivý. Že Láska v něm je nadrasová a tedy skutečná, že není fašista ani familyfašista a že bude z lásky dávat všem stejně – což je Boží Plán, aby všichni měli stejně a nikdo nestrádal. Tento Boží Plán rovnosti patří spolu s tím, že na počátku Církve byli všichni pospolu a vše měli společné k tzv. křesťanskému komunismu, který vyplývá z Bible jako součást Boží Vůle. Když se v historii lidstva o něco podobného snažili lidé a Boha do toho nezahrnuli proto, že jeho tehdejší a často bohužel i dnešní služebníci, kněží, stranili bohatým na úkor chudých – tedy byli přesně ve stoprocentním opaku k tomu, co byla jejich povinnost činit podle vzoru Páně, tak to, jak víme, dopadlo špatně, ale Bůh za to rozhodně nemůže. Jeho vina to není, že jeho služebníci zradili a chudí se pokusili pomoci si sami a nedopadlo to šťastně. Ale vraťme se ke Štěpánovi. Mezi jeho povinnosti patřila služba při stolech a ta byla nešťastně v První církvi poměrně záhy oddělena od služeb modliteb a kázání jak vyplývá z textu Písma, což se v historii církve projevilo jako jedna z největších chyb, protože tím bylo nastartováno oddělení praxe Lásky od Slova Lásky a přitom oboje obstojí a nepadne, jen je-li to současně a to jak u celé církve tak i u jednotlivého věřícího. To později vedlo Církev do hříchu, kdy jedni sloužili a dřeli a starali se o chudé apod. a druzí povýšeně v kněžské úrovni nad svými původně rovnoprávnými bratry vládli jako vládcové což je neslučitelné s povinností bezpodmínečného sebeobětavého bratrství mezi učedníky vyžadovaného Ježíšem v onom: Lk 22:24-26 24 „Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. 25 Řekl jim: "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. 26 Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží“. Rozdělení činů od slov je počátek pádu Církve, které trvá až doposud a nikdo zdá se neví jak to napravit. Náprava je snad ale možná v znovunastolení povinnosti aby všichni služebníci, všichni křesťané, každý zvlášť a bez rozdílu funkce museli konat jak činem, tak slovem a to v jednotě a všechno v církvi bez rozdílu a tak se stávali plnou cestu znajícími křesťany (třeba biskup by musel i zametat kostel a utíral prach a žena, klasická „svíčková bába“ jak se těmto zbožným ženám též hanlivě říká, která toto vždy dělala, by pro změnu měla kázat z kazatelny). Ale to se asi téměř nikomu nebude chtít. Kázat je jistě jednodušší a důstojnější než se třeba povinně starat o bezdomovce. Občas se to někde pro oko a bez hlubšího významu dělá tak, že třeba jeden představený umyje nohy (jistě pečlivě předem umyté) svým podřízeným. To je ovšem často spíše jen pokrytectví a do činné Lásky v jednotě slov a činů, konaných a vyžadovaných Ježíšem, či konaných Štěpánem to má opravdu hodně daleko, kdyby to měl dělat bezdomovci, asi by to slabostí nedokázal. A také křesťanské charity a jejich pracovníci leckdy jsou na tom motivačně i jinak bohužel podobně. Bratři a sestry vraťme se ke Kristu, který byl celý svůj život jednotou svých Slov a Činů Lásky! Není-li v nás Láska taková aby nás vedla nejen ke kázání Slov Lásky nýbrž i k aktivnímu osobnímu konání činů Lásky pro potřebné, minuli jsme se se základem naší křesťanské víry a Lásky je v nás stále ještě moc málo.

Povšimněme si v našem textu Písma, že historicky není ani pravdou, že by „koncil“ – chápaný jako setkání ne jen představených (jak se to chápe obyčejně) nýbrž celé církve (podle principu obecného kněžství věřících) - byl nějak neomylný, jak se občas vyžadovalo, aby lid věřil. Ani v případě mistra Jana Husa a asi ani zde. To co se tu popisuje, byl tedy vlastně jakýsi protokoncil, nebo celocírkevní shromáždění, protože byli svoláni všichni učedníci, jak jsme četli a demokraticky volbou rozhodli. Systém volby je demokratický a docela dobrý. Přesto rozhodli o rozdělení Slov od Činů (i když ne stoprocentně) a to byla dle mého názoru, který ovšem jiní nemusejí sdílet, chyba. V závěru se dovídáme, že diákony včetně Štěpána uvedli do služby modlitbou a vkládáním rukou. Štěpán ale jak vyplývá později z našeho textu, nečinil jen svou roli diákona (jáhna) ale asi vědom si toho, že to k sobě neodlučně patří, konal i práci kazatelskou, protože co jiného než kázání je vlastně jeho řeč před radou? K dnešnímu chápání pojmu diákon či jáhen je to jak vidíme blíže. A tak jak u Krista, tak u Štěpána vidíme neodlučitelnost a vzájemnou potřebu konání a kázání společně. Text nám také praví, že Štěpán měl velikou víru a z Boží Milosti a Moci činil mezi lidmi divy a znamení. Štěpán je popisován jako muž plný Ducha Svatého. Přičemž být „v“ či „na nějaký čas“ naplněn Duchem Svatým ovšem není totéž, co známe jedině u Ježíše Krista a je to popisováno slovy, že na Něm zůstával Duch Svatý, tedy že Jej neopouštěl. To je ještě vyšší stupeň neustálá přítomnost Ducha Svatého. Štěpán dle textu údajně viděl Ježíše stojícího po pravici Boží, což je nesmírná Milost a Posila od Boha a takový Dar obdržel jen málokdo z lidí. Jistě bychom to chtěli i my, ale asi to buď nepotřebujeme, protože koneckonců nejdeme na smrt anebo toho nejsme schopni, protože jsme od Ježíše moc duchovně daleko, nevěříme tomu, anebo tak nějak. Nejsilnější pasáží textu o Štěpánovi je ale jeho prosba za odpuštění jeho vrahům, o níž si povíme za chvíli více.

Před naším dalším uvažováním nad Slovy Písma si připomeňme tato Slova Páně: Lk 23: 33-34 33 „Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. 34 Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." O jeho šaty se rozdělili losem“. Tato Slova Páně nám ukazují Lásku, do níž my máme často přečasto velmi daleko a to Pravou Lásku, tu Boží. A tuto Lásku nalézáme též u Štěpána v našem textu: Skutky 7: 59-60 59 „Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" 60 Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel“. Oba tak spojuje Láska, která je nám běžným lidem kamenem úrazu, protože jí prostě nebýváme schopni. Je to Láska nikoli jen k přátelům, nýbrž stejně tak i k nepřátelům a to v podstatě Láska větší nežli je láska k vlastnímu životu – která je jednou z podob sebelásky. V těchto Slovech odpuštění znějících jak píseň míru vesmírem se vždy znovu a znovu, pokud se tak u nějakého člověka stane, naplňuje smysl lidské existence. Tím je překonávat podle vzoru Božího nám daného v Kristu zlo, nenávist a násilí jedině Láskou a dávat tak zpětně smysl a důvod existenci člověka a lidstva, jakožto skutečných Božích obrazů. A zároveň tak chválit Boha a ukazovat, jak Dobrý Je Hospodin aby si Jeho a Jeho Lásku, která je Jeho Hlavní Vlastností všechno na světě zamilovalo a vyznalo, že jen On Je Pán a Jediný Bůh. A bude-li to možné, aby i peklo samo Láskou přemoženo padlo v prach a vydalo všechny duše zlých do náruče Boha, aby i je všechny očistil, zachránil a uvedl na cestu Lásky. Myslíte, že je to nebiblické, že to prostě není možné? Asi vás překvapím, ale není to tak úplně pravda. Boží Láska je nevýslovná a převyšuje myšlení naše. Může i tam, kde by si mnohý myslel, že nemůže. Jenže náš Bůh Je v Lásce Všemocný! Nevěříte? Podle příkladu Ježíše Může být schopen Bůh milovat i své nepřátele. Víme přeci jak třeba až laskavě vyjednával Hospodin s tím zlým v příběhu Joba. Jak trpělivě mu vysvětloval a na důkaze lásky Joba zdokumentoval, že se mýlí a že jen Láska je nejsilnější. Nebo jak Ježíš v našem příběhu prosí za odpuštění hříchů svým ukrutným vrahům. Takováto Boží Láska by měla být pevně zakořeněna i v nás jsme-li Kristovi. Ale je? Nepřejeme náhodou někteří svým nepřátelům ať světským či duchovním smrt a trápení? Jak ubozí býváme! Jak málo jsme Milovali Boha a druhé! Vzchopme se! Zde jsou hned dva naše příklady! A tak například nemáme radikálním muslimům, z nichž nás někteří pro křivdy na jejich lidu spáchané námi a našimi předky nenávidí, odpovídat stejnou nenávistí. Ale naopak máme nenávist zničit jednou provždy Láskou Boží a dokázat tak, kde Je k nalezení pravý Bůh – Láska, který všechny stvořil a posílá svůj déšť na dobré i hříšníky atd. Kristus se ponížil a zachránil všecky, co jeho záchranu přijmou s vírou jako děti, a co my? My se neponížíme, tedy nepřiznáme to zlo, kterým muslimy po generace zotročujeme, raději své nepřátele vyvraždíme, že? Co tedy dělají křesťané? Slouží často ďáblu a zabíjí tyto své bratry, sestry a děti, a myslí si, že slouží Bohu. Jak ubohé, že neznají Toho, Kým se ohánějí ve svých proklamacích. On ale přeci nepřišel, aby zahubil, ale aby zachránil, jak Ježíš říkal! I první učedníci v tom měli zmatek, jak víme, když chtěli třeba svolat na ty, kdo Ježíše nepřijali, oheň z nebe. A co jim řekl? Že nevědí, jakého jsou ducha, pamatujete? Proč to říkal? Nebyli totiž v ten čas plni Ducha Božího, Pána a Dárce Života, ale naopak ducha toho zlého, ducha zla, zmaru, smrti a nenávisti. Proto je okřikl. Ale lidé rádi válčí, zabíjejí, nenávidí a hledají chyby jen na druhých. A to je usvědčuje, jakého jsou ducha a ke komu se přidali a to často bohužel i ti, co se Bohem ohánějí jako klackem. Ale jak pravil i monsignor O´Flaherty ve filmu Šarlatový a černý (natočeného podle skutečných událostí): „Přeci bychom se nepřidali k násilí!“ A tak nezapomínejme, kde je naše místo a na jaké straně máme bojovat, bratři a sestry! Možná si někteří řeknou, proč bychom měli milovat své nepřátele, když stejně nemají šanci žít věčně jako my, když nelitují svých hříchů, což je přeci nezbytný předpoklad pro Ráj. Ale je to tak? Není to jen tradiční výklad? Neexistuje náhodou šance i pro tyto nelitující hříšníky? Ale existuje, bratři a sestry! I když se o tom raději mezi křesťany nemluví! To koukáme co, jak úžasně Láskyplný Je náš Bůh! Dokonce i oni mají naději. Vraťme se k našim dnešním příběhům. Kristus nebo i Štěpán prosí ze své Lásky a milosrdenství za odpuštění svým vrahům - a teď sledujme - kteří právě ale vůbec nelitují svých zločinů. Jelikož je Ježíš Bůh a Štěpán je jeho dobrý služebník znalý Boha, pak z tohoto jejich jednání plyne dost úžasná věc. Bůh je jako Ježíš a proto může odpustit i těm, kdo nelitují svých hříchů. A předpoklad, že někdo musí bezpodmínečně litovat všech svých hříchů, aby byl zachráněn, není tedy dle jednání Ježíše (Boha) ani Štěpána (člověka) nezbytnou podmínkou odpuštění vin, přes kterou by, jak se říká, „nejel vlak“. Existují výjimky. Dalším Biblickým důkazem, že někomu můžou být odpuštěny hříchy bez ohlednu na to, zda jich lituje či ne a teď poslouchejme – pro víru a činy Lásky druhých lidí - je třeba tento citát: Mk 2:1-5 1 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. 2 Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. 3 Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. 4 Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. 5 Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." Bůh se nám tak v Kristu ukazuje jako natolik Láskyplný a Milosrdný, jak si ani nedovedeme představit. Každý litující ale dokonce i nelitující svých hříchů může být zachráněn! No není to fantastické? Připomeňme si slova Boží: Ex 33: 19 Hospodin odpověděl: "Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji." Přesto, aby si někdo nemyslel, že tedy není nutné či správné svých hříchů litovat budiž jasně řečeno, že to je správné a spravedlivé. V opačném případě můžeme jen doufat v Boží úžasné Milosrdenství, ale je to už riziko, protože Kristova Slova o smilování takto již nejsou spojeny s žádnou zárukou. Tímto jednáním Páně a služebníka Jeho Štěpána, který se v modlitbě přimlouval k Ježíši, aby jim odpustil tento hřích a tudíž pokud by další jejich hříchy nebyly na závadu, mohli jeho vrazi vejít po smrti do Božího Království. Právě tak jako mezi nimi přítomný budoucí apoštol Pavel (zde ještě jmenovaný Saul), kterému jak vidno Pán tento hřích opravdu asi nepočítal. Tak se nám tímto vším jen dokazuje, že Láska vítězí nad Soudem, jak pravil Pán Ježíš. Když jsme u role Saula. Saul neboli pozdější apoštol Pavel přispěl vlastně církvi dvakrát. Nechtěně a chtěně. Poprvé když ji pronásledoval tehdy ještě nechtěně a rozptýlil tak učedníky po světě a oni tam rozšířili Evangelium a podruhé, když konal misijní cesty a to už chtěně. Jednání Kristovo a Štěpánovo směřující k odpuštění svým vrahům je nám tedy důkazem existence plné Boží Lásky v nich, důkaz jejich opravdové svatosti. Jelikož Ježíš i Štěpán jsou plně lidmi, pak pro nás lidi platí, že máme být právě takoví, jako oni a výmluvy neobstojí. Takováto Láskou motivovaná míra odpouštění přátelům i nepřátelům se nám tedy dává jako naprostá norma pro naše jednání. Křesťan, který plně neodpouští a to cokoli kdokoli proti němu (a vlastně i druhým) spáchal (byť by i zabil), není křesťanem. Láska v něm nedosáhla cíle a není podoben svému Bohu, ani pravému člověku, Ježíši Kristu, není ani Božský, svatý a vlastně ani lidský. Proto se musíme naučit bezpodmínečně odpouštět a vždy a všem. Vždyť v pravdě i my všichni jsme tak či onak hříšní ubožáci. Někdo namítne, že je možné naučit se odpouštět druhým, co spáchali nám osobně, že je možné se naučit toto zapomínat, ale leckdy je mnohem těžší naučit se odpouštět to, co spáchali těm, které milujeme, jako Bohu, rodině, lidstvu apod. Ano, to je pravda. Člověk může snadněji odpouštět za sebe. Jenže je potřeba se naučit i toto. A jestliže Ježíš odpustil svým vrahům, jestliže svým vrahům odpustil i Štěpán, kdo jsi ty ubohý človíčku, aby si soudil a odmítal takovému hříšníku a vrahu odpustit? Křesťané také občas mají díky Bibli tendenci být antisemité a nenávidět Židy, protože přeci zavraždili Ježíše a koneckonců i Štěpána a další. Ale to je pro změnu jejich vlastní hřích. Povyšují se nad svého Spasitele a neodpouštějí a nenávidí dál a dál, ačkoli On Odpouštěl a Miloval. A povyšují se i nad hříšníka se slovy, že oni nejsou takoví hříšníci jako on a zapomínají na to, že hřích a hřích má stejnou váhu, protože kdo by se prohřešil proti jednomu přikázání, prohřešil se proti všem. A každý hřích je smrt bez ohledu na to zda se nám jeví jako malý či velký. Kristus svým vrahům odpustil a tak jednou ve Svém Království dost možná obejme všechny tyto námi tak nenáviděné své vrahy již Jeho Láskou proměněné, ale my tam třeba ani nebudeme pro nedostatek své lásky a nedostatek schopnosti druhým odpouštět! Kdo odpouští, tomu bude odpuštěno! Zapomněli jsme? Proto pravím: poučme se od Ježíše, jak máme myslet a jednat! A nebuďme už zarputilými nenávistnými posly a služebníky smrti a nenávisti, protože to bychom tak byli služebníci toho zlého a to snad přeci nechceme, ne? K Lásce též patří porozumění a to nám také často chybí a soudíváme ukvapeně. Pokud budeme hloubat nad tím, proč nám jak by řekli křesťanští hlupáci, Židé zavraždili Krista a Štěpána, zjistíme skutečnost opět z Písma. Dle Písma je jasné, že Zákoníci a Farizejové chtěli vědomě Ježíše i Štěpána zabít. Zdá se, že věděli, co chtějí. Ovšem oni se též mýlí a myslí si asi, že zabíjejí dalšího lžiproroka a jeho následovníka. Jejich hledisko bylo zkresleno, jako vše lidské jejich vlastním lidským hříchem (a tedy nedostatkem Lásky) a hřích je často podoben spíše duševní nemoci spojené se závislostí, než vědomě konanému zlu. Velekněží pokud by prohlédli a poznali, že je Ježíš Mesiáš tak by Jej zcela jistě nezavraždili a to platí i o Štěpánovi. A tak byla jistě Ježíšova prosba za ně v pořádku, protože přestože ho kněží chtějí zabít, jsou jen ve vleku v otroctví hříchu, a tedy je jejich vina menší, než kdyby hřích neexistoval. Z tohoto důvodu máme být takto schopni odpouštět i my, protože víme, že svět ve zlém leží a lidé jsou často otroky hříchu! A hřích bohužel existuje, jak jistě sami moc dobře víme a jistě jsme to již pocítili sami na sobě. Víte, hřích je vlastně šílenství, protože jen šílenec může riskovat svůj (a někdy nejen svůj) život a to dokonce i věčný život pro nějakou to přechodnou hloupost či požitek, přesto všichni ještě hřešíme. Z toho nám plyne, že prakticky všichni lidi jsou blázni, více či méně. A proto, že je někdo duševně nemocný si přeci nezaslouží smrt, to si mysleli snad jen nacisté a eugenici. Spíše si zaslouží dobrou léčbu. Proto Bible je vlastně i lékařskou, terapeutickou knihou, která by nám měla jako duševně nemocným pomoci najít pravdu a vypořádat se alespoň trochu s naší nemocí (hříchem, zlem, nenávistí, zabíjením druhých atd.). Boží slovo uzdravuje, Boží Pravda má uzdravující moc, jak Boží Slovo, tak Boží Pravda jsou v podstatě Láska (jako Bůh sám) jak to můžeme poznat. Tedy jen Pravá naprostá a sebeobětavá Láska jakou jsme viděli u Ježíše i Štěpána je lékem na šílenství člověka zvané hřích a všechny jeho projevy.

9) Modlitba (po kázání): Pomodleme se:

Pane Bože, prosíme Tě, aby Tvá Svatá Láska konečně už jednou proměnila všechny Tvé křesťanské služebníky, abychom již konečně sloužili Tobě, tedy Lásce a nenechávali se ovládat tou nemocí duše, kterou je hřích a která nás vrhá do pekla nelásky, nenávisti a násilí. Smiluj se nad námi a Dej ať nás Tvoje Láska skutečně promění k Tvé podobnosti. Ať Ti přestaneme škodit a urážet Tě svými zlými slovy a činy. Ať přestaneme tvrdostí svých srdcí odhánět nové v Tebe věřící a vše bořit, ale začneme na Tvé Lásce stavět a to nejen své životy a životy svých bližních, ale i život celé lidské společnosti, celé lidské rodiny, jejímiž jsme členy. Očisti nás proto Láskou a Dej nám Její Sílu. Také nás Nauč odpouštět a to tak moc, jako Jsi nám to ukázal na Ježíši a Štěpánovi. Amen.

Nyní je vhodný prostor pro Vaše modlitby sestry a bratři.

10) 3. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: ……

11) Oznámení:

12) Modlitba Páně: Nyní se ještě pomodleme modlitbu Páně:

„Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, i neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen“.

13) Požehnání: (Podle Numeri 6:24 - 26) Přijměme požehnání:

24 „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, 25 ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, 26 ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“

14) 4. Píseň: A na závěr zazpíváme píseň: …….

frater Iohannis