Čtená Bohoslužba 2. 9. 2012
Čtená Bohoslužba 2. 9. 2012
(Mt 26: 59-68 a Žalm 58 (výběr), verše 1-12. Ekumenický překlad)
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám Vás na dnešní čtené Bohoslužbě pozdravem:
Efezským 6:23-24 23 Pokoj bratřím (a dodejme „a sestrám“) i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. 24 Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.
1. Píseň: Na úvod zazpíváme píseň: …
Modlitba (první):
Bože náš, Otče, Synu a Duchu Svatý, otevři, prosíme, naši duši, mysl i tělo tvé Svaté Vůli a Tvému Svatému Slovu a Duchu. Učiň nás vnímavými. Ochraňuj nás před bludy, modlami a zlem obecně. Zbav nás hříšné touhy Tebe a druhé lidi soudit a odsuzovat, jakožto i soudit a odsuzovat Tvé Činy a Slova. Dej nám a lidským soudcům více Lásky, která soudí laskavě, tedy vždy v zájmu toho, kterého soudí. Ano přiznáváme, že veškerý soud náleží jen Tobě náš Stvořiteli, kéž podle toho jednáme a pokud možno nesoudíme vůbec. Smiluj se Spasiteli a Pomoz nám. A jen Tvá Vůle ať řídí naše životy od nyní až na věky. Amen.
První čtení je ze Matoušova Evangelia, dvacáté šesté kapitoly, verše 59 - 68:
Mat 26:59 Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. 60 Ale nenalezli, ačkoli předstupovalo mnoho křivých svědků. Konečně přišli dva 61 a vypovídali: "On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět." 62 Tu velekněz vstal a řekl mu: "Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?" 63 Ale Ježíš mlčel. A velekněz mu řekl: "Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!" 64 Ježíš odpověděl: "Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." 65 Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání! 66 Co o tom soudíte?" Jejich výrok zněl: "Je hoden smrti."67 Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře 68 a říkali: "Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!"
Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky
Vyznání víry: Na slyšené slovo odpovězme apoštolským vyznáním víry (je na straně 1231):
„Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, který se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen“.
2. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: …
Čtení ke kázání je ze Starého Zákona (výběr) z Žalmu padesátého osmého, verše 1 - 12:
Žalm 58:1 Pro předního zpěváka, jako: "Nevyhlazuj!" Davidův, pamětní zápis. 2 Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? 3 V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. 4 Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. 5 Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, 6 aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. 7 Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! 8 Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. 9 Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. 10 Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou, smete je vichr, ať svěží či zprahlé. 11 Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. 12 A lidé si řeknou: "Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná."
Slyšeli jsme Slovo Boží / Bohu díky
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
rád bych se s Vámi dnes zamyslel nad naším souzením a odsuzováním, tentokrát hlavně nad naším souzením a odsuzováním Samého Boha. K tématu mě přivedl text písně z Křížové cesty Svatohorské od F. X. Thuriho, kde se zpívá u prvního zastavení, kde je soud s Ježíšem: Člověk Boha soudí, Bůh to tiše snáší. Zamysleme se tedy nad tím…
Nejprve se zastavme u prvního čtení. Ačkoli autor písně měl asi na mysli spíše soud Piláta Pontského, i tento soud náboženský je ale soudem lidským. I na něj se tedy dají vztáhnout tato slova. Člověk či lidé ze Sanhedrinu zde soudí Ježíše, tedy Božího Syna - Boha. Jedná se ale o nespravedlivý proces a od počátku se hledá důvod pro trest smrti. Stvoření tak usiluje o to zabít Stvořitele a stát se tak vlastním pánem, vlastně Bohem. Proč? Protože Pravý Bůh Chce něco, co člověk nechce. Bůh nám životem Ježíše řekl, že Chce, abychom žili život Lásky, bez nenávisti, bez odsuzování druhých. Protože je to moc náročné, raději Ho naši předchůdci odsoudili a zabili a nedělejme si iluze, že my v naší době bychom to neudělali. Co nám praví text:
59 Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. Dále zde právě slyšíme, že proces nebyl spravedlivý a byli zde křiví svědci: 60 Ale nenalezli, ačkoli předstupovalo mnoho křivých svědků. Konečně přišli dva 61 a vypovídali: "On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět." Nakonec se našla záminka. Ježíš přitom tehdy mluvil o chrámu svého těla (v němž sídlí Duch Svatý) a ne o chrámu Jeruzalémském. 62 Tu velekněz vstal a řekl mu: "Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?" Velekněz také hraje falešnou hru a tváří se že je proces regulérní a že Mu dává šanci se hájit. Jakoby čeká, až se Ježíš chytí do pasti, ale On mlčí, ví, že by jim jen pomohl. 63 Ale Ježíš mlčel. A velekněz mu řekl: "Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!" A to byl od velekněze největší podtrh anebo chytrost, jak zjistit pravdu, ale on, mám dojem pravdu znát nechtěl. Zavázal Ježíše přísahou při Bohu, kterou Ježíš nemohl ani obejít ani ignorovat a musel odpovědět po pravdě. Pravdě, která byla pro kněží nestravitelná. 64 Ježíš odpověděl: "Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." Ježíš už tuší č Ví, že je konec, ale připomíná veleknězi, že to vlastně řekl a právě potvrdil on sám. Velekněz to totiž stále nechce pochopit. Místo toho to bere jako rouhání, za něž je trest smrti, asi tak jako v dnešní čas v Iránu nebo Saudské Arábii. 65 Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání! 66 Co o tom soudíte?" Jejich výrok zněl: "Je hoden smrti." Zde jsou ta slova, která dokazují, že lidé odsoudili svého Boha a to k smrti, tedy k nejvyššímu trestu. A jak vidíme, Ježíš se již dále nebrání. Kdo není slepý, pochopil, že On Je Mesiáš. Poté následuje mučení, běžná součást tehdejšího práva a bohužel stále dodnes až moc běžného. Vždyť dokonce některé země co ho už nemněly ho bohužel znovu zavádí, jako USA. 67 Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře 68 a říkali: "Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!"
Přejděme k textu ke kázání. Ve druhém verši čteme:
2 Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? Žalmista David a snad i Sám Bůh zde kritizují, že se lidští soudci nedrží dle Božího Práva a že jednají podle svého podlého srdce. O podlém srdci máme tento Biblický citát: Mat 15:18-19 18 Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. 19 Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. Zároveň autor spolu s podlým srdcem kritizuje i lidské násilí: 3 V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Následují dost zvláštní slova. Jelikož jsou všichni lidé do jednoho jen mimo Ježíše alespoň někdy svévolníci, pak zde je asi myšlen už ten dědičný hřích: 4 Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. 5 Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, 6 aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Zajímavé je, že autor textu se ale jaksi vyděluje ze svévolníků. Myslí, že se ho ta slova netýkají, ale jak praví Písmo: Řím 2:1 Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. 2 Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. 3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu? 4 Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? 5 Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. 6 On 'odplatí každému podle jeho skutků'. Tedy, není-li autor Sám bezhříšný Bůh, pak autor těmito slovy odsuzuje i sebe a dopouští se hříchu (sic!). I on, pokud není Bůh, se narodil s dědičným hříchem. Je jedno že citát Nového Zákona zde mluví o tom, co kdo dělá, je aplikovatelný jistě i na tuto skutečnost narození. Následují, jak to bývá v žalmech často proklínání zlých a poté žehnání dobrým. Nejprve ta proklínání: 7 Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! 8 Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. 9 Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. 10 Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou, smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Tato brutální slova bývají mnohým věřícím kamenem úrazu. I mě. Vždy mě vedou k pochybnosti o slovech apoštola, že veškeré písmo pochází z Ducha Svatého 2Ti 3:16 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti. Po přezkoumání Bible člověk asi pozná, že obsahuje hlavně ve Starém Zákoně i některé věci, které se zdá se rozcházejí s Kristovými příkazy, které jsou pro křesťana závazné (například milování nepřátel). A proto, že Bůh si neodporuje, jde buď o infekci v Písmu Svatém – například lidské myšlenky o pomstě apod., nebo je Bůh skutečně takový, že se Jeho příkazy rozchází s tím, co Dělá – ale to si nemyslím a nevěřím tomu. Bible nám přeci nepřišla faxem z nebe (jak soudí mnozí současní theologové a já s nimi souhlasím). Není tedy neomylným zápisem, ale dílem lidí, kteří byli inspirováni více či méně (také dle své víry a poznání Boha) Duchem Svatým. Přesto uznávám, že se v Bohu mohu mýlit. Že právě to, jak věřím a jaké mám osobní poznání Boha může mít vliv na můj úsudek. Ale protože miluji Boha jsem připraven přijmout třeba i tuto byť drsnou pravdu (tedy že Bohu násilí a zabíjení nevadí), pokud by byla pravdou (znovu říkám, že tomu moc nevěřím). Ne, nemám právo Boha soudit, jen On ví, co je Dobré a nezbytné, jak praví tento Biblický citát: Řím 9:20-21 20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" 21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Miluji-li Boha = věřím-li Mu, potom se pokořím a přijmu i tuto realitu, pokud by nastala. Nemůžu jinak, srdce mi to nedovolí. Dovolí mi jen ty otázky: Je nutné na konci tohoto světa pobít tolik lidí? Má Bůh snad Rád násilné pasáže Písma, jako v žalmu u Davida, které jsme právě četli? Nedostáváme se do sporu, když vedle sebe postavíme příkazy Starého a Nového Zákona? Máme jednat podle Nového Zákona – jelikož jsme křesťani a ne podle Starého, neboť nejsme judaisté? A ještě znovu. Jak je to tedy u Boha s násilím a schvaluje násilí v Písmu? Dostalo se tam opravdu skrze, jak čteme u Pavla, Ducha Svatého, dárce moudrosti a rady, ale také dárce života? Jak se staví Duch Svatý – Dárce Života k odsuzování, zabíjení, vraždění a smrti, jichž je Starý Zákon plný? Je s tím v nepřátelství, nebo se jedná o dualitu? Pokud ano tak to odporuje Písmu, které praví, že smrt na konci bude potřena a nebude víc. Z čehož mi plyne, že Bůh ji nemá rád a bojuje s ní. Prostě si nějak nedovedu vysvětlit, proč by Bůh Láska a Život měl mít rád násilí a smrt a jelikož se mi to nezdá pravdivé, tak takové pasáže v Písmu přecházím jen s velkou opatrností. Zkoumám Písmo opatrně s otázkou nakolik se toto a toto shoduje s Bohem, který Je Láska a Život? Bratři a setry je nezbytné si vždy klást tuto otázku. Tedy moc tomu, že Bůh má rád násilí, nevěřím, ale jsem ochoten, jak pravím, se podřídit svému Bohu i kdyby tomu bylo tak. Vždyť On nás tolik převyšuje, že by byla blbost Ho soudit a kritizovat, jak mi naznačuje ten Pavlův citát z Řím 9: 20-21. A právě tento citát je tak odpovědí na mé bolesti, které mi schvalování násilí v Bibli činí. Prostě stejně nemám úniku a nemůžu jinak, miluji-li Boha. Pokud milujeme opravdu, dokážeme my lidé milovat i vraha a násilníka, až je to někdy nepochopitelné, proč ne tedy Boha, který by to jistě činil – pokud vůbec – tak proto, že je to nezbytné a ne snad proto, že by to měl rád, na rozdíl od mnohých lidí? Ne nebudu Boha svého soudit a podřídím se! Miluji a věřím Mu, ať se děje Jeho Vůle. Pokud by Jeho Vůle s násilím operovala, bude mi to prostě jen líto a bude mě to bolet u srdce. Každý násilný Biblický verš, jako je ten v Žalmu výše mi působí bolest u srdce, ale bez Boha žít nechci a proto říkám všem, kdo podobně trpí při scénách násilí z Písma – naše láska k Bohu to zvládne! Neutíkejme od Boha, nesuďme Ho a Jeho Činy a dopuštění.
Židé mají zvláštní přístup k Hospodinu. Občas jakoby Ho i soudí. Například v jedné anekdotě se praví: V předvečer Dne smíření rozmlouvá rabín s Hospodinem. Přiznává hříchy, které spáchal on i ostatní věřící, a pak vypočítává všechny pohromy, všechna neštěstí, všechnu bídu, kterou na jeho obec dopustil Hospodin a volá: - Je tohle spravedlivé? No řekni, je to spravedlivé? – A pak dodá: - Dohodněme se tedy: Když Ty odpustíš nám, odpustíme i my Tobě.
Tohoto přístupu, byť vtipného, já nějak nejsem schopen. Nejsem schopen soudit Boha, nebo se s Ním přít. Jako pro Luthera je objekt mé Lásky, Můj Bůh pro mne příliš vysoko, abych si diktoval podmínky. Nic nežádám, jen aby mě Bůh miloval a abych já miloval Jeho, co je nad to fajn, ale neberu to jako nezbytnost. To ovšem platí, pokud jde jen o mě. Pokud jde o druhé, jsem ochoten smlouvat jako Abraham a o každého jiného člověka prosit aby přežil navěky a aby netrpěl. Ovšem když říkám prosit, tak prosit – ne diktovat si! Jen jsem rád, když se nejen v Písmu (třeba právě u Abraháma) ukazuje, jak je Bůh Láskyplný a plný smilování. To vždycky zahřeje mé srdce láskou a řeknu si – takový je můj Bůh, v něhož věřím – je pro mne nemožné Jej nemilovat. Proto vše tedy – nesuďme Boha a jeho Slova a Činy. Milujme Ho a vše se v nás srovná! Buďme připraveni podřídit se Bohu, ať již naplňuje či nenaplňuje naše lidské představy Dobra. To Láska nám k tomu dává sílu. Pokud ne, málo milujeme a tedy jsme málo křesťany, když Láska je hlavním naším učebním předmětem. Učme se milovat více Boha a druhé a nebudeme vlastně schopni soudit! To je ten recept. Kdo miluje – nesoudí, nebo soudí soudem Lásky, ale to je totéž, láska totiž ospravedlňuje. Nemůže jinak jsa Láskou. Soudíme-li láskou je zločinec i vrah naším milovaným bratrem – tehdy zrajeme v Lásce, když jsme toho schopni. Vezměme si příklad z Boha. Jak je trpělivý a i se zlými zachází jemně a trpělivě, protože si nepřeje jejich smrt, ale aby se obrátili a žili, jak praví Písmo a v jakém poměru k tomu co jsem teď připomněl je to zlořečení v Davidově žalmu? Není s tím v rozporu? Kdo má tedy pravdu? Myslím a věřím, že pravda je plně odkryta Ježíšem v Novozákonním výroku a ne v žalmu, ale nevím to s jistotou a tak protože Miluji Boha, přijmu každou z těchto alternativ, byť tu žalmovou přinejhorším a méně rád. Přesto věřím, že to dopadne jako s Božím původně nepřítelem Saulem – Pavlem a že Bůh jako jeho obrátí i všechny své ostatní nepřátele, což bych považoval za rozhodné vítězství, zatímco jejich pobití považuji spíše za prohru, neboť hřích v hříšníku zvítězil nad Boží Láskou a přivedl hříšníka k smrti. Nevím jak kdo, ale já bych raději viděl to absolutní Boží vítězství nad vším zlem, hříchem atd. Ale možná to prostě není možné. Pojďme k závěrečným veršům: 11 Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. 12 A lidé si řeknou: "Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná." Žalm tedy končí blahořečením a ujištěním, že právo zvítězí. Ovšem tato představa práva mi opět k Bohu nesedí. Omývat si nohy v krvi svévolníka? Já bych raději viděl ono mnou výše zmíněné absolutní vítězství Boží. Žalmista, jakožto člověk zde sám nemilujíc je ale vlastně svévolníkem a hříšníkem! Protože co není z lásky je hřích! Soudí asi lidským soudem a ne soudem lásky. V čí krvi se chce omývat? Ve své snad? Soud Boží, který je zde popsán, není trochu zavádějící tím násilím? A jestliže žalmista chce takto tvrdě naložit se svévolníkem – neospravedlňuje ho tím náhodou? Ospravedlňuje bratři a sestry. Víme to z tohoto Biblického citátu, kde promlouvá Hospodin k dceři Jeruzalémské: Eze 16:52-55 52 Nes tedy svou hanbu, za níž jsi odsuzovala své sestry. Pro tvé hříchy, že jsi jednala ohavněji než ony, jeví se spravedlivějšími než ty. Styď se a nes svou hanbu, vždyť jsi ospravedlnila své sestry. 53 Změním jejich úděl, úděl Sodomy a jejich dcer, úděl Samaří a jeho dcer, a mezi nimi změním i tvůj úděl, 54 ale poneseš svou hanbu a budeš zahanbena za všechno, co jsi páchala; tím budou potěšeny. 55 Tvá sestra Sodoma i se svými dcerami se navrátí k tomu, čím bývaly kdysi, též Samaří se svými dcerami se navrátí k tomu, čím bývaly kdysi, i ty se svými dcerami se navrátíš k tomu, čím jste bývaly kdysi. Tato slova nám naznačují, že budeme-li jednat s hříšníky takto tvrdě tak je vlastně ospravedlňujeme – dáváme za pravdu jejich zlé cestě. Kristus ale takto nikdy nejednal a vždy oplácel dobrým za zlé a tento kolotoč násilí zcela záměrně lámal. Jsme my křesťany, držíme se Kristova nařízení nesoudit? A to ani člověka, ale ani Boha?: Mat 7:1 Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4 Anebo jak to, že říkáš svému bratru: 'Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' - a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Tedy nesuďme Boha a nebudeme souzeni, nesuďme bližního – jakéhokoli člověka a nebudeme souzeni. Co potřebujeme slyšet více o soudu, souzení a odsuzování? Myslím, že vnímavému posluchači to stačí, aby poznal, co má dělat. Jestliže by násilí bylo součástí Božího plánu s člověkem, čemuž nevěřím, ale možná to tak je a proto i s tím počítám, jako s bolestivou alternativou, pak nezapomínejme, že Bůh není jako člověk. On stvořil jen On má právo i zničit, člověk však na své soudy a odsuzování, na násilí, mučení a popravy právo nemá a nikdy neměl. Jak píše Jakub: 4:11-12 11 Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. 12 Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního? To, že si člověk právo soudit a odsuzovat přivlastnil neprávem, je dle mého názoru jasné na počátku v Genesis. Myslím, že počátek lidských soudů nad Hospodinem, ale i druhými je přítomen již v prvním hříchu, kdy dali lidé zapravdu satanovi, že je Hospodin o něco ošidil (tedy o ovoce poznání dobrého a zlého či tak nějak). Tedy lidské soudy a odsuzování jsou zřejmě též následek prvního hříchu. Do té doby byl člověk důvěřivý a soudy nevynášel ani nad Bohem, ani nad zlým, ani nad stvořením. To vše se ale po hříchu změnilo a od té doby člověk soudí prakticky neustále. Nechápajíce či nechtějíce chápat, že veškeré soudy přísluší jen Tomu, Kdo je k tomu kompetentní a to je Bůh. Ani člověk ani satan, tedy anděl, ale jen Bůh – Stvořitel Je Ten, Kdo Má Právo soudit a odsuzovat. Člověk si tak ve své hříšné pýše opět přisvojil něco z Božích věcí, co mu nepřísluší a to má velmi často tragické následky. Masakry a zabíjení a mučení, násilí na druhých lidech, ale i odpadnutí od víry v Boha a soudy nad Ním a Jeho Cestami a Příkazy na straně druhé. Kdy se asi lidstvo již konečně od tohoto hříchu odsuzování a souzení oprostí? Kdy přenechá soudy Hospodinu, kterému patří? Ono přestože se to na první pohled a čtení nemusí zdát, tak Hospodinovy Soudy jsou ve výsledku jaksi vždy milosrdnější a laskavější (Je přeci Láska a tedy je to soud Lásky) než soudy, které děláme my. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme se o to přít, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat, jak by řekli Cimrmanovci. Přesto všechno, co dnes zaznělo pevně věřím, že Bůh Je Láska, že Je nejvýše Milosrdný a ani žádný pochybnosti budící citát ze Starozákonního Žalmu mou víru ne naleptává natolik, že bych přestal milovat Boha, ať Je, Jaký Je. Ať splňuje či ne moje představy o Dobru atd. Víte co? Prostě nesuďme – milujme!
Modlitba (po kázání): Pomodleme se: Bože, miluji Tě a proto nechci soudit. Ani Tebe, ani své bližní, tedy všechny lidi. Dej ať je soud nad jinými než mnou samým vždy vzdálen mému srdci a mysli. Zaplavuj je laskavým pokojem. Ježíši, na kříži Jsi zvítězil nad smrtí, ať Tvá Láska zvítězí i nade mnou i nad námi všemi.
Věřím, že mě Miluješ, neboť Jsi mi to na kříži dokázal. Pane ať se stanu služebníkem, který zná a chce znát jen cestu naprosté sebeobětavé Lásky, podle Tvého vzoru. Tak Tě chci moc prosit, abys mě zbavil mých často zlých a agresivních, násilných soudů a představ soudů nad druhými lidmi a aby ani nepřešly do mé mysli natož do slov či dokonce nedej Bože do činů. Bože, zbav svět lidského násilí a souzení a odsuzování. Vždyť jen Ty Jsi náš Jediný soudce. Amen.
3. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: …
Modlitba Páně: Nyní se ještě pomodleme modlitbu Páně (str. 1231): „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, i neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen“.
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení a každou radost i starost, nechť střeží naše duše i mysl v Kristu Ježíši našem Pánu. Amen.
4.Píseň: A na závěr ještě zazpíváme píseň: 263
frater Iohannis
