Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křížová cesta 10. 4. 2020

5. 4. 2020

 Křížová cesta Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista 2020
 
 
Milé sestry, milí bratři, kvůli epidemii Coronaviru si letos budeme muset projít křížovou cestou každý sám a ne ve skupině. Zde jsem i s přihlédnutím k myšlenkám jiných autorů, připravil tento svůj text, který můžete, ale nemusíte vzít sebou k rozjímání. Protože mimo domov tam, kam se rozhodnete vydat, potkáte pravděpodobně tradiční historickou katolickou křížovou cestu, text jsem tomu přizpůsobil. Na tradiční křížové cestě nebudou všechna zastavení podle Bible, ale některá budou dle staré katolické tradice. Roku 1991 papež Jan Pavel II. ustanovil sice nová zastavení Křížové cesty, aby odpovídala Bibli a ne jen tradici, ale s těmi se zatím venku moc nesetkáte. 
 
 
Úvodní text Písma Svatého: Marek 8: 34-38 34 Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? 38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."
 
  Úvod: Křížová cesta zpravidla začíná tím, že se snažíme z Lásky k Ježíši přiblížit tomu, být Mu podobní a následovat Ho. Pokud se o to snažíme, nemůžeme kříži ujít, neboť žijeme ve hříchem zvráceném světě. To nemá nic společného s tím, že většinou si my lidé sami způsobujeme svými hříchy utrpení, které je těchto hříchů důsledkem. Tohle ale rozhodně není křížová cesta v pravém slova smyslu. Někdy si s námi lidmi ten zlý či jiní zlí různě zle pohrávají a způsobují nám proti naší vůli mnoho utrpení, ale ani toto nemusí být pravou křížovou cestou. Pravá křížová cesta začíná tam, kde motivováni výhradně Láskou k Bohu a nerozdílně i k lidem jdeme svému kříži vstříc a bereme jej jako Ježíš Kristus na sebe dobrovolně, pro Lásku k Bohu i lidem, pro spravedlnost a záchranu či pomoc druhým potřebným. Pravá křížová cesta se vylučuje s egoismem či s touhou zachránit si svůj vlastní život, protože, jak jsme slyšeli: 35 „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde“. Tato motivace není z Lásky k Bohu ani z Lásky k druhým lidem a je marná a nikam nevede. Nejsou-li tedy naše myšlenky očištěny od sobeckosti, očistěme je před nastoupením této cesty. Pokud se naše ego zpírá, pomozme si tím, že se rozhodneme tuto křížovou cestu jít za někoho potřebného, sociálně slabého, nemocného, vězněného atd., kdo potřebuje Lásku a pomoc. A poté, co cestu skončíme, nezapomeňme, že jejím logickým pokračováním je praxe, nepříklal v navštívení a pomoci takovému člověku. Možná si někdo řekne: Co je tohle za podivnou křížovou cestu? Milí bratře či sestro, jen toto v úplnosti je pravdivá křížová cesta, jak vyplývá z myšlenek a činů našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš prochází svou křížovou cestu pro druhé. Nesmývá své hříchy, neboť je bez hříchu. Nedobývá si jí věčný život v Božím Království, neboť v tom Mu nikdo nemůže zabránit, jsa pravým a plným Bohem. Proč tedy Ježíš cestu podstupuje? Z Lásky k Bohu Otci i k nám. Jde ji pro nás! Pro mne a pro tebe, pro každého člověka a celý svět, aby vše mohlo dojít Spasení a smíření s Bohem, kterému jsme se odcizili svou zarputilou hříšností a neochotou obrátit se. Obraťme se nyní a následujme Pána v Jeho křížové cestě a sami buďme dobrými služebníky, pokračujícími v Jeho díle, proto ani tuto cestu nemůžeme činit pro sebe, ale pro Boha a Jeho Spravedlnost a pro potřebné lidi. 
 

 
Poprosme nyní v modlitbě Boha: Pane Bože – Lásko, Dej, ať si vždy uvědomujeme jaká je Tvá motivace, při činění všeho dobrého. Poznáváme, že to není žádný osobní prospěch, ale Láskou vedená touha pomáhat lidem. Chceme nyní jíti ve Tvých šlépějích, náš Pane Ježíši Kriste, který Jsi na zemi žil život Lásky až do smrti a vzkříšení a dokázal Jsi, že jen Láska je věčná a nesmrtelná. Cesta Lásky je v tomto padlém světě vždy cesta utrpení, je to cesta křížová, Dej ať na ni vstupujeme s čistotou srdce a se správnou motivací – jen Láskou. Dej ať pochopíme, jak moc každého z nás osobně Miluješ a co Jsi pro to vytrpěl. Dej, ať pochopíme, jak mnoho Jsi pro nás musel vytrpět pro naše hříchy – ano, to my jsme Tě ukřižovali svými hříchy, dej ať se proto rozhodneme tváří v tvář této hrůze Tě již nikdy více nezradit a nemučit svými novými hříchy. Pro Tvou Lásku k nám hříšným chceme i my nyní jít cestu jako Ty. Nechceme již hřešit vedeni svým sobectvím, ale chceme začít nový život ve službě Lásky a to pro Tebe a pro potřebné lidi. Zbav nás všechny, Pane, našich minulých hříchů, odpusť a zapomeň na ně. Ne, nechceme lacinou milost, vždyť víme, co Jsi proto musel vytrpět! Chceme se od teďka změnit a vykročit k Tobě blíž bez zátěže své minulosti – vždyť teď nás čeká budoucnost! Budoucnost života z Lásky Tvé a pro Lásku k Tobě a druhým. Podej nám teď svou pomocnou ruku a sešli na nás Svého Svatého Ducha, ať neseme jako Ty své kříže dobrovolně, odhodlaně, statečně a jen z Lásky. Kéž nás Tvůj příběh donutí k tomu, abychom jednali jako Ty – Pane Ježíši! Amen!
 
 
Modleme se dále… A s otevřeným srdcem i myslí pojďme…
 
 
1. Zastavení – Ježíš před Pilátem (Tu vydal jim ho Pilát, aby byl ukřižován, Jan, 19)
 
Jedná se o justiční zločin o justiční vraždu. Soudce Pilát ví, že Ježíš je nevinný, ví, že Je obžalován ze zášti velekněží. Ježíš by se mu přitom jako židovský král líbil. Na rozdíl od toho, který je jím nyní je Ježíš pokroný kdežto tamten je nadutec. I kněžstvo je naduté, pyšné a pokrytecké. Pilátova žena ho navíc varovala, aby neodsoudil Ježíše. Pilát proto přeci jen za Ježíše bojoval: „Co vlastně provedl? Já na něm vinu nenalézám…“ Hm, buďme spravedliví, trochu se snad snažil, ale nic nezabralo. A když mu všichni řekli, že nemají krále, ale jen císaře, což byla politická hra nejvyšší úrovně, které Pilát prostě z populismu podlehl, vydal jim Ho. Ale ještě znovu naštval kněžstvo a lid svými sebeospravedlňujícími slovy: „já nejsem vinnen smrtí toho člověka“ – a umyl si na znamení ruce. Je to zvláštní. Člověk by rád viděl černobíle a Piláta jen jako machiavelistického tyrana a jistě jím i dost byl, ale přeci jen v jeho činech byla vidět zpočátku jistá nechuť Krista zabít. Pokud to někomu připomíná z našich dějin to, co předváděl císař Zikmund při obžalobě Jana Husa, možná to není moc mimo. Ten jej též nejprve chránil, ale vzápětí obětoval své politické hře. Zikmund ho obětoval, aby koncil pokračoval a zbavil se trojpapežství. Pilát obětoval Krista, aby si naklonil odbojné a vlivné židovské kněžstvo a lid. Pokud jde o Pilátovo mytí rukou – nemylme se – toto gesto nesmazalo z Pilátových rukou tento hřích, žádné GESTO nemůže smazat hřích, jen upřímná lítost spojená s touhou nehřešit více a skutky dokázaná, tedy pokání, to může mazat hříchy tím, že Bůh nám je může ze Své Milosti odpustit.  My křesťané jsme dostali příkaz od Pána Ježíše: Nesuďte a nebudete souzeni… Je to moc moudrý příkaz. My nemáme mít možnost opakovat to zlo, co Pilát způsobil. Člověk koná právo odplatnicky, ale Bůh přes Lásku. Nebuďme též suverény, jistí si svou pravdou, či soudem, ale buďme pokorní. Nechtějme soudit, a ani toho Piláta, nesuďme, protože i když si myslíme, že konáme právo, často se časem ukazuje, že to byl třeba omyl. Je lepší být pokorní – Filipským 2:5-8 5 „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: 6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“. V křížové cestě svatohorské se zpívá o Pilátově soudu: „člověk Boha soudí, Bůh to tiše snáší“. 

 
Přesně to se stalo v tomto případě, ale děje se to často i u nás. Jak? No co ty naše výčitky Bohu! Proč Jsi nezachránil toho a toho, nepomohl té a té, proč nám nepomůžeš? I tohle je souzení Boha. Nedělejme to! Bůh činí vždy to nejlepší, jak jen může, i když my to třeba nechápeme. Vzpomeňme na výčitku Marie sestry Lazarovy: „Kdybys byl zde nebyl by můj bratr zemřel“ a jak odpověděl Pán, víme – „Já jsem vzkříšení i život, kdo věří ve mne i kdyby umřel, bude žít“ a šel a Lazara vzkřísil. Nebo Petrova slova poté co Pán řekl, že bude zabit – „to se ti nesmí stát“, které kdyby Ježíš dodržel, spása by pro nás pohanské národy evidentně nebyla možná. Nesuďme Boha a nesuďme ani ostatní lidi, protože na rozdíl od Boha my do nich nevidíme. A jak tedy máme reagovat v těžkých situacích místo výčitek Bohu či lidem? Naši silou, která nám otevírá cestu k Tomu, Který může vše, je naše pokorná modlitba a podřízení se Jeho Vůli Lásky.
 
 
2. Zastavení – Kristus bere Kříž (A když se mu naposmívali, odvedli jej, aby ho ukřižovali, Mt 27)
 
Ježíš se rozhodl, že ponese kříž už před svým vtělením a to bylo tedy v Božím Království. Jistě věděl, že co předpověděli proroci, se musí stát, a proto bere svůj kříž doborovolně a ví, co Jej čeká. Překonal všechen svůj strach z Getsemane prostou větou, plnou moci: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Ve Slovech: „avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“. Je ukryta nejmocnější zbraň a síla křesťana. Jde o plné podřízení se a vydání se Bohu a Jeho Svaté Láskyplné Vůli. V těchto slovech nalezl Pán Sílu jít se nechat umučit. Spolehl se na Boha Otce a Bůh Otec Jej vyslyšel a vzkřísil. Tak tomu může být i s našimi modlitbami, ovšem pokud nezapomínáme alespoň na jejich konci naše prosby podřídit Boží Vůli: Např. slovy: „Staň se podle Tvé Vůle“, nebo právě Slovy: avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. Každá věrnost včetně služebníka Páně se ovšem také osvědčuje krok za krokem. Bylo to tak i v případě Ježíše. Rozhodl se ještě v Nebi, vtělil se, narodil se do chudoby a strádání, byl uprchlíkem, šel za Slovem Otce do společenství kněží ve dvanácti letech, překonal pokušení na poušti, mnohá a mnohá odmítnutí, pokus o svržení ze skály či ukamenování, a přes další a další strádání a pronásledování a nepochopení, šel dál cestou kříže a byl zrazen, zbit, zavržen, mučen, umučen na kříži… Krok za krokem. Kdekoli mohl uhnout, ano i na kříži mohl uhnout a přece to neudělal. Věrnost se osvědčuje krok za krokem a co my? Jak my od maličkostí až po to nejdůležitější osvědčujeme Bohu svou věrnost? Co včera, předvčírem? Co zítra? Aby o nás platila to slova Páně: „pojď služebníku věrný, nad málem jsi byl věrný, nad mnohým tě ustavím“. Aby to bylo možné, ale i my musíme začít prvním krokem a ten byl ve slovech Páně: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“.
 
 
3. Zastavení – 1. pád (A nesa sobě kříž, vyšel na místo, které slova Golgota, Jan 19)
 
Ačkoli víme, že Kristus měl problémy po tom, co Ho celou noc mučili, a pak zbičovali až k smrti, nést ten kříž, nevíme přesně, protože to v Bibli není napsáno, kolikrát Ježíš s křížem upadl a zda vůbec upadl. Pády Páně jsou součástí legendy. V katolickém pojetí křížové cesty se má za to, že symbolicky upadl třikrát. Je to ale spíše jen tradice a symbolika, Písmo Svaté o tom mlčí. Přesto toto, kdyby se sto stalo, může být pro nás ujištěním, že hříchy které Kristus nesl – což jsou naše hříchy, ano mé i tvé, byly nesmírně těžké. Když i Ježíš, Bůh - Člověk pod nimi dle tradice padal. Co teprve my? Když se toto děje se zeleným stromem co bude se suchým? Aby byla naděje pro tu soušku – pro nás ubohé hříšníky, tak ten zelený strom se ohýbal až k zemi a lámal si větve pro nás. Hlubokou sílu mají slova svatohorské křížové cesty: „na kolena klesá za všechny co hřeší, za ně také vstává, nadějí je těší“ Tato slova nám vysvětlují jak niterný láskyplný cit k nám Ježíš má, Ví jak je to někdy těžké. Proto nás sílil slovy: „Pojdte ke mne všichni kdo jste obtíženi a já vám dám odpočinout“.

 
První pád je také symbolicky pád na začátku všeho. Na počátku světa, ale též na počátku těsně po uvěření věřícího. Platí zde: jen neztratit směr, jen se neutopit v beznaději a nevzdat to. Nezvdat to s Bohem ani s církví – společenstvím věřících, a ani se sebou. Asi každý věřící to prožil. První pád do propasti hříchu po křestním slibu a ta bolest co nás sžírala… Ale jsme-li věřící dosud, pak jsme vstali po prvním pádu. Už víme, že nás budou čekat další, druhý, třetí, jako to možná potkalo dle tradice i Pána, ale také víme, že vstát musíme a chceme. A proč chceme, proč to nevzáme? Nemůžeme to vzdát, protože Ježíše milujeme a nemůžeme bez Něj být, a proto musíme za Ním touto cestou jít…  
 
 
4. Zastavení – Ježíš potkává svou matku Marii (A tvou vlastní duší pronikne meč, Lk 2)
 
Jedná se o legendu, která není v Bibli doložená. Mohla se ale teoreticky stát, protože v Janově Evangeliu se píše, že Maria matka Páně byla pod křížem, takže mohla být i při cestě přítomná.  Kdo změří bolest matky! Všechny matky, které zde jsou, dají jistě těm slovům za pravdu. A kdo změří bolest matky, které mučí a vraždí před očima její dítě? Vždyť musí být nezměrná! Maria musela v každém případě nevýslovně trpět. Trpěla už pro Ježíše hodně, ale tohle je nade vše. Simeon ve svém proroctví jí pravil, že její vlastní duší pronikne meč. Ne nešlo, jak víme o to, že by ji zabili mečem, ale že prožije nevýslovnou bolest a to se stalo. Ovšem i my, pokud opravdu Ježíše Milujeme, alespoň trochu trpíme vždy, když jdeme křížovou cestu, nebo uvažujeme o utrpení Páně, či když zhřešíme a litujeme toho – at to je dobře. Soucítění je projev lásky, naopak lhostejnost k utrpení druhých je znakem nedostatku lásky a usvědčovala by nás z neschopnosti jít s Láskou do věčnosti. Dávejme si proto dobrý pozor na svá srdce, chraňme je před nenávistí, násilností, pokrytectvím, neláskou a lhostejností k druhým. Toto zastavení nás též upozorňuje, že každá křížová cesta, tedy nejen ta Kristova, ale i ty naše maličké vedou mezi lidmi, nejsme na ni nikdy sami. Minimálně je tu Bůh, ale i jiní lidé. Ti, kteří nám fandí i ti, kteří mají škodolibou radost z našich pádů. Nechybí zpravida žádná z těchto stran. Vždy je tu někdo, kdo nám chce pomoci a toho někdy poznáme právě, když jsme na křížové cestě. Važme si jako Pán takového setkání, přináší nám jako jemu podporu, soucit, pomoc, blízkost, posilu… Neapomínejme na tyto lidi, když cestu projdeme, buďme vděční a pomáhejme zase naopak my jim, jak jen to jde, nenechávejme je samotné bez pomoci, když ji oni sami zas jindy potřebují!   Jsme-li rodiči, asi známe ty křížky s dětmi. Ty bolesti, které nám občas působí, a jsme-li děti, zdalipak nezapomínáme na to, co pro nás naše rodiče všechno vytrpěli?  Přesto Ježíšova Láska k nám je ještě větší, nežli ta mateřská. Ježíš jde kvůli nám dál…
 
 
5. Zastavení – Šimon (Přinutili Šimona, aby nesl kříž (Mk 15)
 
Případ Šimona je podobný tomu, jak se občas říkává, že se někdo někam dostal tak, jako Pilát do Kréda, tedy tak trochu nezaslouženě a snad i proti své vůli. Šimon měl za sebou lopotu na poli a chtěl si odpočinout a k nesení kříže byl donucen římskými okupanty. Nevíme nic o tom, že by Šimon měl pozitivní vztah k Ježíši Kristu. Možná se i bál, protože se vědělo, že kdo Ježíši pomáhá, může být vyloučen ze synagogy. Ale ač je to neuvěřitelné, možná to Šimonovi i tak vyneslo užitek. Možná pak uvěřil, možná se setkal se Spásou. To je upozornění i pro nás. Nikdy neodmítejme poskytnout pomoc, i když se nám nechce a jsme strašně unavení, i když si myslíme, že naši pomoc chce někdo jen zneužít ve svůj prospěch, protože nikdy nevíme, jak mnohé dobro z takového našeho jednání může povstat pro druhé i nás samé. 
 
 
6. Zastavení – Veronika
  
 
To že Ježíš potkal Veroniku, je opět legenda, v Bibli bohužel nedoložená. To, co snad udělala Veronika, bylo nesmírně statečné. Vojáci byli hrubí a pro ránu nešli daleko. Jistě procesí razili cestu ke Golgotě nekompromisně. Navíc jí za pomoc Ježíši hrozilo vyloučení ze synagogy a možná i smrt. Veronika je coby příklad pravým opakem Šimona v tom, že ona pomohla dobrovolně a ráda. Šimona museli donutit, ale Veronice nemohou zabránit. Veroničina služba je to co musí dělat každý křesťan, chce-li zůstat křesťanem a proto i když to může být jen legenda, je dobré nad tímto jednáním přemýšlet a osvojit si ho. Je to výchovná legenda. Toto je to, čemu se žádný křesťan nemůže vyhnout. Služba potřebným z jedinné správné motivace – z lásky z milosrdenství. Veronika je ukázkou správně věřící služebnice. Podaná rouška je pro Pána jako balzám, toto zastavení je hymnus na milosrdenství. Nezapomínejme: „Blaze milosrdným, neboť oni milosrdenství dojdou“, pravil Pán. Nikdy se nikým nedejme zastrašit, nebo odradit, abychom nepomohli někomu, kdo to potřebuje. Legendární příběh Veroniky by nás pak usvědčoval z odpadlictví a nepochopení povinnosti křesťana. Požádá-li nás potřebný i společensky opovrhovaný o pomoc, tak, je-li to v našich možnostech mu ji vždy postytněme! 
 
 
7. Zastavení – Pán Ježíš padá podruhé 
 
Další legenda. Od svého stáda opuštěný Pastýř znovu padá. Padá pod našimi hříchy. Druhý pád přichází po pomoci a povzbuzení. Pánu jistě pomohlo, že potkal svou matku, tedy pokud ji potkal. Dále Mu jistě pomohlo to, že Šimon Mu pomohl nést kříž. A pomoc Veroniky mu jistě moc pomohla, pokud se stala. Zde jsou tedy dvě varianty. Ježíš opuštěný od všech, na cestě nepotkává ani matku ani Veroniku, jen neochotného Šimona – tato verze nám ukazuje, jak obrovskou sílu Pán má, vzpomeňme na Slova: „budou bít Pastýře a rozprchnou se ovce Jeho stáda“, zde je vidět, jak potřebné je společenství, jak potřebné je být členem stáda, které se nerozprchne, církve a sboru. Jak jinak by se šla křížová cesta tomu, s ním by ji šli i druzí, kteří by mu dodávali odvahy, než jde-li člověk sám? Proto je pro věřícího nutnost nejen společenství s Bohem, ale i jinými věřícími, bratry a sestrami. Byl-li Ježíš zde osamělý Pastýř, pak nebyl, ale zcela osamělý, měl totiž stále Lásku svého Otce a Boha a proto i v nejtěžších chvílích, kdy jsou jiní nevěrní On – Bůh zůstává věrným, On Je Jistota na každé křížové cestě i našeho života i kdyby nás všichni lidé opustili.  Pokud by platila alternativa, že Pán potkal matku, Šimona i Veroniku, pak lze chápat tento pád jako pád po povzbuzení. Značí, jak veliká je slabost odhodlaných, natož těch, kdo odhodlaní nejsou, ti jsou ještě mnohem slabší, jsou jako to stádo učedníků, z nichž se většina běžela ukrýt a snad jen na začátku Petr a pak u kříže Jan jakž takž obstáli. Pro nás je to připomenutí Slov Pána: „Kdo vytrvá až do konce, bude Spasen“ a proto i když během let své víry opakovaně padáme, nikdy nezapomínejme hned vstát a jít dál. Důležité je nečekat, když padneme, hned vsaňme, jinak se naše odhodlání ztrácí s časem! Tak dávejme pozor!  
 
 
8. Zastavení – Kristus potkává Jeruzalémské ženy (Neplačte nade mnou, nýbrž samy nad sebou plačte (Lk 23)
 
Někdy se domníváme, že šlo o plačky, že jejich pláč byl neupřímný. Není to ale jisté. I z historie víme, že některé ženy, snad proto, že jsou matky, dovedou plakat i nad životem jiných dětí a to upřímně. Nevíme, jak upřímně to tedy myslely, ale Ježíš se je snaží odradit. Nepřijímá tuto službu, nebo je chce upozornit na nebezpečí, které hrozí jim a jejich vlastním dětem? Myslím, že Pán se i zde ukazuje jako Pastýř a prorok znající brzké pokoření Jeruzaléma Římany za vzpouru co přijde. I zde Pán myslí na jiné. Jak praví Hořické pašije: „Je z těch kdo myslí na jiné“. Lehce se nás jistě dokne viditelné trápení druhého člověka, snad nás i trápí v srdci, ale kořen toho hříšného zla, tu nelásku v sobě v lidech i ve světě nehledáme, abychom ji vyvrátili z kořene. Vidíme kolem sebe tolik utrpení, ale systémovou změnu neprosazujeme. Ježíš takovou systémovou změnu nabízí. Ježíš tyto ženy varuje, aby ony a jejich děti přestaly s hříchy a byli opatrní. Možná je varuje i proto, že ví, že v roce sedmdesát budou jejich dost možná děti a potomci od Římanů vystaveni podobnému násilí a smrti, jako nyní On. Nehřešte, plačte nad svými vlastními hříchy – Ano to bychom měli dělat, abychom měli naději Spásy, měli bychom činit upřímné pokání. A co je pokání? Je to jen lítost nad svými hříchy? Nikoli, jak jistě víme, pokání znamená, že také přiložíme ruku k dílu, abychom již více stejným způsobem nehžřešili. 
 
 
9. Zastavení – Pán Ježíš padá potřetí
 
I toto zastavení je legendou. Naše hříchy jsou dle legendy tak těžké a je jich tolik, že Boží Syn pod nimi zase, již potřetí, padá. A my přitom tak často lehkomyslně hřešíme a přivoláváme tak na sebe smrt, protože zbraní smrti je hřích a to proto, že hřích je neláska a jen Láska Žije navěky. Když tedy hřešíme, když se dopouštíme nelásky, zabíjíme se a zabíjíme i druhé. Proto Bůh v Synu Ježíši tolik trpí, aby nás zachránil, aby nás vytrhl ze smrti a to jak tělesné, tak duševní a duchovní. Něco jako je tento třetí pád také asi každý známe. Je to pád těsně před koncem. Již dochází síly. Ten zlý nás často napadá, podobně jako Pána vyhladovělého na poušti právě v situacích, kdy jsme oslabení. Zde jsou vhodná slova apoštola Pavla: „Kdo stojíš, dej pozor, abys nepadl“. Právě když jsme před cílem, často síly vyprchají po všech těch zápasech. Už nemůžu, říkáme si. Bojím se, že věž nedostavím, nemám sil. Právě v tuto chvíli je třeba vydolovat zbytky svých sil, když nemůžeme jít, tak se alespoň můžeme plazit, abychom projevili, že se upřímně snažíme, že nám to není jedno, a vydat se plně do Božích rukou. Ač se to nezdá, když máme pocit, že už nemůžeme, máme ještě slušnou rezervu sil, o nichž nemáme ponětí, a to jak lidských fyzických, tak především je totiž v nás skryt nevyčerpatelný pramen, pramen, který do nás vložil Bůh, aby nás jím posiloval. Vše vypadá beznadějně, pláčeme únavou a bolestí? Nebojme se doufat proti beznaději, jen pokračujme dál, Bůh Je s námi. A připravme se na utrpení ještě větší. Tak jak věděl Ježíš, že utrpení nejen není konec, ale ještě bude horší. Protože trpět a umírat z Lásky k Bohu a druhým lidem má smysl. Takový život a smrt nejsou marné, ale zachraňují druhé a vedou do věčnosti. 
 
 
10. Zastavení – Pán Ježíš je zbaven roucha (A rozdělili si Jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme, Mk 15).
 
On Ježíš se vzdal všeho majetku, ba nechal ze sebe strhnout i šaty. On bohatý (Bůh, jemuž patří Země i celý vesmír) se stal pro nás chudým. Nemusel, ale udělal to. Udělal to, aby nám připoměl, že nazí jsme na svět přišli a nazí odejdeme, že žádný majetek si neodneseme, neboť majetek je vlastně spojen s mamonem a tato modla do Nebe nepřijde. Naopak, Ježíš žádal, aby se učedníci majetku vzdávali a to co dostali, rozdávali potřebným chudým. Do služby je vysílal po dvou a zásadně bez peněz a jen s nenutnějšími věcmi. Majetek je věc nepotřebná, jak praví Silván z Athosu. Jen jednoho je potřebí (jak pravil v názvu svého díla Jan Ámos Komenský) – a co to je? Milovat nadevše Boha Otce, Syna a Ducha Svatého a milovat všechny lidi bez rozdílu. Plnit Dvojpřikázání Lásky. Blaze je věřícímu, který není zatížen majetkem a může tak žít svobodně. Vojáci o jeho šat vedli hazardní hru. Proto má být nám křesťanům hazard hnusným a odporným stejně jako mrzký peníz, protože peníze jsou modlou mamonu a jsou také symbolem zrady na Pánu, když Jej tehdy Jidáš za 30 stříbrných zradil. A tak majetek má být pro nás nepotřebným. Komenský jej dokonce nazval „překážkou a zábranou“.  
 
 
11. Zastavení – Pán Ježíš Je ukřižován (Ukřižovali Ho, Mt 27)
 
 
Ježíše brutálně přibili na kříž. Přestože zdánlivě zamezili Jeho pohybu, realita je jiná. Ježíš Jde dál. Ježíše v Jeho odhodlání nelze zastavit, Pravou Lásku nelze zastavit, nezná hranic. Jde nyní jen v jiném rozměru, v rozměru duchovním. Spasitel se nedá zastavit a neustále pokračuje se Svou snahou zachránit, pokud možno všecky lidi. Přestože Kříž – naše hříchy - Ho nyní drtí na prahu života a smrti. Při svém ukřižování Ježíš prokázal věrnost na život a na smrt, ba na život a až ZA SMRT. Tento čin Boží Lásky je tak nevýslovný že bychom vlastně měli jen zůstat stát v tichu a úžasu. Bůh se za nás lidi, za své dílo obětoval z Lásky k nám. Kdo proto ještě poté pochybuje o úžasné Boží Lásce k nám, musí mít problémy s myšlením a cítěním. Hle, zde máme důkaz nad důkazy, jak moc nás Bůh ve Svém Synu Miluje. Není větší důkaz Lásky, než když milující obětuje svůj život pro milovaného.  Toto zastavení nám též připomíná, že pravá Láska bolí. Nesmírně bolí. Ale to k lásce zde na zemi patří. Chceme-li býti křesťany a přitom nechceme trpět, nedojdeme cíle. V křesťanství nejde jako u některých jiných náboženství o odstranění utrpení, ale utrpení jako důsledek Lásky k Bohu a druhým vede k věčnosti. Tam v Božím Království už Láska nebolí, zde na zemi ale ano. Odhodlat se následovat Pána značí být srozuměni s tím, že budeme nutně trpět, zatímco svět se bude veselit ve své povrchnosti a hloupě se radovat z utrpení těch, kdo milují…  
 
 
12. Zastavení – Ježíš Kristus umírá (A nakloniv hlavu, vypustil duši (Jan 19)
 
Ježíš zemřel, abychom my žili. Abychom žili hodnotně a smysluplně již zde na zemi a abychom žili ještě lépe na věky v Jeho Království, to nám říká i Svatohorská křížová cesta. Byla to dobrovolná Oběť, kterou jsme si nijak nezasloužili. Jsme Spaseni jen z Boží Lásky a Milosti. Jak a proč proto nemilovat Toho, Kdo dal svůj život za nás, kteří si to ani nezasloužíme? Jak nemilovat Toho, který nás Miluje více, než my sami sebe? A přesto je mnoho takových lidí… I kdyby Ježíš nebyl Bůh i kdyby nenásledovalo vzkříšení, přec bych Jej miloval, protože On tolik, tolik Miloval mne ubohého a nechal se pro mne umučit, a tím ve mne probudil lásku k Němu. Ale On Je Bůh – Láska a takto nám to dokazuje. Jeho život je důkazem, že Ježíš Je Bůh, protože Láska v Něm je nepředstavitelná. 
 
 
13. Zastavení – Snímání z kříže a Pieta (Josef šel a tělo sňal, Jan 19)
 
Ačkoli z Písma víme, že Ježíše sundali z kříže na podnět Josefa z Arimatie, který se o Jeho tělo velmi statečně přihlásil, ač jej to mohlo stát to, že bude vyloučen ze Synagogy či zabit, nemáme v Bibli zapsáno, že by Kristovo Tělo položili Marii do klína. Pieta tedy není zapsána v Bibli, je to další legenda. Víme však, že dle Janova Evangelia byla Maria pod křížem, takže je to jistě možné. V této chvíli Maria tak či tak nevýslovně trpí, ale i doufá. Její víra v Boha byla vždycky neotřesitelná. Přesto co zažívá, věří Bohu dál. A dočká se… Vše uchovává ve svém srdci. Naplňuje se při ní Slovo Páně: „ Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha“. A nám dává příklad, že i když stojíme tváří v tvář prohře či smrti své či někoho milovaného, nikdy nemáme důvod přestat věřit Bohu – Lásce. Maria věřit nepřestala, a proto se dočkala Syna vzkříšeného. Stejně tak i předtím královský úředník z Kafarnaumu, který měl na smrt nemocného syna, uvěřil Ježíšovu slovu: „Vrať se domů, tvůj syn je živ“ a jeho syn byl doopravdy živý. Jen nepřestat věřit!
 
 
14. Zastavení – kladení Těla páně do hrobu (A položili jej do hrobu (Mk 15)
 
Jak pravil apoštol Pavel: „Nikdo nežije ani neumírá sám sobě, žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme
Pánu“. I Ježíš žil i umíral Otci Svému. Jenže před Tvůrcem Bohem Otcem a Duchem Svatým, Dárcem Života, nic není mrtvé. Pravdivě pravil Sám Pán Ježíš: „On není Bohem mrtvých, nýbrž živých“. Láska přežívá smrt a v očích Lásky nikdo neumírá. Proto nebude zatěžko Lásce vzkřísit i Tělo Pána Ježíše Krista, je to pro Boží Lásku možné, jako třeba při vzkříšení Lazara. Víme, v Koho věříme. Má moc Lásky, která Je nepřekonatelná a zcela jistě plně zvítězí. Věřme… Josef z Arimatie a další také naplnili jednu ze služeb Lásky, kterou je řádný pohřeb. A co my? I my se staráme o to, aby všichni byli připraveni na odchod z tohoto světa ve víře a měli také řádný pohřeb, nebo je nám to jedno?
 
 
Závěr: A ještě na závěr naší křížové cesty vyslechněme předzvěst o zmrtvýchvstání: Jak se zpívá v Hořických pašijových hrách: „Je Láska věčná, je a Víra, kdo miluje, ten neumírá!“  A tak třetího dne Kristus vstal z mrtvých!
 
 
 
Připravil: frater Iohannis